ECLI:CZ:US:2014:1.US.1253.14.1
sp. zn. I. ÚS 1253/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. C., 2) A. C. a 3) nezl. A. C., společně zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118, spojené s návrhem na zrušení §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a §29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, takto:
I. Řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118 se přerušuje.
II. Návrh na zrušení ustanovení §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a §29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, se postupuje plénu Ústavního soudu.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil nálezem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118. Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. I. ÚS 1253/14. Spolu s návrhem na zrušení uvedených rozsudků se stěžovatelé domáhají rovněž zrušení §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), a §29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu vyplývá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelů 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 9. 2009 č. j. 36110/2009-HH-30.1.-13.8.09, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů 1) a 2) proti rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje se sídlem v Brně ze dne 7. 7. 2009 č. j. 6574/2008/BM/PRAV. Posledně jmenovaným rozhodnutím byli stěžovatelé 1) a 2) uznáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle §29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, jehož se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku šíření infekčních onemocnění stanovenou v §46 odst. 1 a 4 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve spojení s §4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Stěžovatelé 1) a 2) nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera A. C. [stěžovatelka 3)] podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost MUDr. Zdeňky Adamové základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě B, stanoveném v §4 odst. 1 vyhlášky, a to v termínech stanovených příslušnými právnímu předpisy, tj. v době mezi 26. 12. 2007 a 24. 3. 2009, resp. 25. 3. 2009 (pozn.: změněno výše uvedeným rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví). V důsledku uvedeného jednání jim byla v souladu s ustanovením §29 odst. 2 zákona o přestupcích, s přihlédnutím k §11 odst. 1, §12 odst. 1 a §13 odst. 1 téhož zákona uložena pokuta, každému ve výši 6 000 Kč, resp. 4 000 Kč. Zároveň byla stěžovatelům 1) a 2) uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč každému (§79 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích).
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv na svobodu myšlení podle čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 15 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva péče o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a práva na ochranu lidské důstojnosti a soukromého života podle č. 10 Listiny. Současně napadené rozsudky podle stěžovatelů porušují právo nezletilé na rodičovskou péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny a právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Stěžovatelé též namítají, že předmětná rozhodnutí nerespektují zásadu legality výkonu veřejné moci zakotvenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny a další principy obsažené v čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 a čl. 4 Listiny. Rovněž ustanovení §46 zákona o ochraně veřejného zdraví a §29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích podle stěžovatelů porušují jejich výše uvedená základní práva a jsou v rozporu se zásadou legality výkonu veřejné moci a v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.
4. Stěžovatelé tvrdí, že pravidelné očkování nezletilé dcery odmítli z důvodu svého pevného, stálého a dlouhodobého přesvědčení, které má jak racionální, tak i filosofickou povahu. Jde o projev jejich ústavně zaručeného práva na svobodu myšlení a svědomí a též o důvod, aby vůči nim nebyla uplatněna žádná sankce. Přesvědčení žalobců je založeno na tom, že pro dítě je nejlepší přirozeně vytvořená imunita, kterou by očkování mohlo narušit. Dále žalobci argumentovali protiústavností zákonné úpravy. Namítali, že v případě očkování je nezbytná výhrada zákona, která by zabránila excesům moci výkonné, o které podle nich jde v případě netransparentního a nepřiměřeného nařizování očkování v České republice v rozporu se zájmem očkovaných dětí.
5. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podáním návrhu na zrušení §46 zákona o ochraně veřejného zdraví a §29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, jakož i uplatněním těchto ustanovení [§74 zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a současně nelze tvrzení stěžovatele označit za zjevně neopodstatněná. Proto je třeba se návrhem na zrušení §46 zákona o ochraně veřejného zdraví a §29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a jeho důvody věcně zabývat, a to zejména z hlediska judikatury Ústavního soudu, vztahující se k otázkám požadavku zákonného základu pro možné omezení základního práva.
6. Ve světle shora uvedeného senát Ústavního soudu rozhodl podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o postoupení návrhu stěžovatele na zrušení napadených ustanovení plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
7. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co o návrhu stěžovatele rozhodne plénum Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu