ECLI:CZ:US:2014:1.US.127.12.1
sp. zn. I. ÚS 127/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele AGRO-Měřín, a. s., IČ: 494 34 179, se sídlem Zarybník 516, Měřín, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 23 Cdo 2874/2010-188, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2010, č. j. 4 Cmo 447/2009-160, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, č. j. 17 Cm 131/2006-121, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 13. 1. 2012, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 27. 10. 2011, č. j. 23 Cdo 2874/2010-188, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 4. 3. 2010, č. j. 4 Cmo 447/2009-160. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 20. 8. 2009, č. j. 17 Cm 131/2006-121, o zamítnutí žaloby stěžovatele.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.
Žalobou ze dne 29. 11. 2006 se stěžovatel jako žalobce po žalovaném 1) Jaroslavu Uchytilovi a po žalovaném 2) AGROCENTRUM ZS, s. r. o., IČ: 276 87 236, se sídlem Lavičky 139, domáhal uložení povinnosti zdržet se provádění záručních a pozáručních oprav zemědělských strojů a jiné techniky a zaplacení částek 4 226 570,25,- Kč z titulu náhrady škody a 3 500 000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný 1) byl zaměstnán u stěžovatele a v rámci plnění pracovních povinností pověřen prováděním záručních a pozáručních oprav zemědělských strojů a jiné techniky. V průběhu trvání zaměstnání tak měl žalovaný 1) získat veškerou pracovní kvalifikaci a rovněž přístup k informacím o obchodních vztazích, zákaznících, cenových záležitostech a dodavatelích techniky. Vedle toho se účastnil celé řady školení. Dle tvrzení stěžovatele bylo jeho zaměstnancům oznámeno vymezení těchto skutečností jako obchodního tajemství. Dne 22. 2. 2006 podal žalovaný 1) výpověď, pracovní poměr zanikl ke dni 30. 4. 2006. Dne 12. 5. 2006 byl založen žalovaný 2), přičemž žalovaný 1) byl jediným společníkem a jediným jednatelem této nové společnosti. Ihned po svém vzniku se začal zabývat činností, která byla zcela shodná s činností stěžovatele. Mělo se tak jednat o zneužití informací získaných v rámci pracovního poměru žalovaného 1) a stěžovatele ve prospěch žalovaného 2).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, č. j. 17 Cm 131/2006-121, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud prvního stupně ve velmi podrobném odůvodnění mimo jiné uvedl, že tvrzeným jednáním žalovaných nebyla naplněna zákonem stanovená podmínka způsobilosti tohoto jednání poškodit stěžovatele.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že soud prvního stupně na základě nedostatečného a neúplného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a dovodil z nich i nesprávné právní závěry.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2010, č. j. 4 Cmo 447/2009-160, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. I tento rozsudek byl velmi podrobně odůvodněn. Odvolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, v němž vymezil otázky, které by měly být považovány za právně významné, resp. by měly zakládat jeho přípustnost. Stěžejní pozornost byla věnována nesprávnému pojetí koncentrace řízení podle §118b a nedostatkům v poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 23 Cdo 2874/2010-188, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že stěžovatelem tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence otázky zásadního právního významu.
II.
Výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práva na podnikání, garantovaného čl. 26 Listiny základních práv a svobod, a práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Postupu obecných soudů je v prvé řadě vytýkáno činění nesprávných skutkových závěrů. Stěžovatel na tomto místě polemizuje s provedeným dokazováním a snaží se předestřít své vlastní skutkové závěry. Druhá skupina argumentů se věnuje závěrům právním. I na tomto místě se jedná o pouhou polemiku s právním hodnocením souzené věci. Poslední část ústavní stížnosti je věnována poukazu na procesní pochybení soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Konkrétně je namítáno nesprávné pojetí koncentrace řízení ve smyslu §118b občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009, neprovedení navržených důkazů a nepoučení podle 118a odst. 3 občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
V rámci přípravy jednání Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky k vyjádření. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že své rozhodnutí považuje za správné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění v písemném vyhotovení svého rozsudku, nadto se vyjádřil k důkazu vymezením skutečností zakládajících obchodní tajemství a správnosti právních hodnocení. Krajský soud v Brně ke stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele. K argumentu o neprovedení důkazu zopakoval závěry o koncentraci řízení; co se právní stránky týče, rovněž odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku.
Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření uvedli, že Ústavní soud by se neměl věnovat správnosti či nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů, nýbrž pouze případným porušením ústavních práv stěžovatele. Vyjádřili přesvědčení, že postupem obecných soudů nebylo zasaženo ani do práva na podnikání, ani do práva na spravedlivý proces.
K vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků podal stěžovatel repliku. V ní zejména uvedl, že vyjádření nemění podstatu jeho ústavní stížnosti.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím obecného soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným, dokonce velmi podrobným odůvodněním. V nyní souzené věci lze konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento argument však nelze uznat, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací došly k závěru o nenaplnění znaků nekalé soutěže na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a za současného přísného respektování judikatury.
Podstata ústavní stížnosti spočívá jednak ve zpochybňování skutkových zjištění soudů a jejich právních závěrů, jednak v uvádění procesních pochybení, k nimž mělo v řízení dojít.
K první skupině argumentů, ať se již týkají provedeného dokazování nebo právního hodnocení, Ústavní soud uvádí, že zásadně není nadřízeným orgánem obecných soudů, přičemž zásah do jejich činnosti je možný pouze v případě závažných pochybení, např. v podobě svévolného rozhodování, aplikace nesprávných právních předpisů, činění závěrů jsoucích v extrémním rozporu s provedeným dokazováním apod. Pokud však obecné soudy na základě řádného dokazování dospěly k závěrům odlišným od stěžovatelova přesvědčení, jedná se o závěry nezávislých soudů, do jejichž činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný. V nyní souzené věci lze konstatovat, že obecné soudy se ve velmi podrobných odůvodněních svých rozhodnutí, vypořádaly se vším, co bylo účastníky tvrzeno a navrženo, jakož i s tím, co v řízení vyšlo najevo. V tomto bodě se ze strany stěžovatele jedná o pouhou polemiku s hodnocením důkazů a hodnocením po stránce právní, což však nenabývá ústavně právního rozměru.
Ústavního rozměru naopak dosahují námitky uplatněné v poslední části ústavní stížnosti, které se zaměřují na závažná procesní pochybení soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §118b občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně neprovedl důkaz účetními knihami žalovaného 2) a výslechem obchodních partnerů, neboť tomuto postupu bránila zákonná koncentrace řízení. S tímto argumentem Ústavní soud nesouhlasí. Jak je zřejmé z rozhodnutí soudu prvního stupně, k neprovedení těchto důkazů došlo z důvodu nikoliv pouze koncentrace řízení, nýbrž rovněž z důvodu přihlédnutí k výsledkům již provedeného dokazování. O účincích koncentrace řízení výslovně hovoří pouze ve vazbě k provedení důkazu výslechem svědků, nikoliv již k důkazu účetními knihami. Lze tedy konstatovat, že z rozhodnutí soudu prvního stupně přímo vyplývá závěr, že důkaz účetními knihami nebyl proveden z důvodu nadbytečnosti, zatímco důkaz výslechem účastníků z důvodů nastoupení účinků koncentrace řízení, neboť výslech byl navržen až po skončení prvního jednání ve věci. Odvolací soud v odůvodnění sice nesprávně uvedl, že v obou případech se jednalo o neprovedení důkazu v důsledku koncentrace, avšak postup soudu prvního stupně byl bez vad. Případný kasační zásah by proto situaci nijak nezměnil.
Stěžovatel dále uvedl, že soud prvního stupně nemůže dojít k závěru o neunesení důkazního břemene, aniž by stěžovateli poskytl poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu. Ze str. 7 protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2008 vyplývá, že stěžovatel byl podle daného ustanovení poučen. K jeho tvrzení, že se jednalo o poučení nedostatečné, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel byl v řízení, a rovněž přímo i na jednání, zastoupen advokátem, který si má být vědom procesních důsledků takového poučení (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 1264/2011).
Poslední významný argument stěžovatele se soustřeďuje na předem tvrzenou nevěrohodnost důkazu, který měl být teprve proveden. Stěžovatel konkrétně uvádí, že soud nemůže závěr o věrohodnosti učinit před samotným provedením důkazu. K tomuto argumentu Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel jej neuplatnil v rámci řádného opravného prostředku, tedy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V ústavní stížnosti je zásadně nepřípustné uplatňování novot. Vedle toho je však nutno učinit závěr, že ani v tomto bodě obecné soudy nepochybily, neboť závěr o nevěrohodnosti důkazu nebyl tvrzen soudem, nýbrž účastníky řízení. Z odůvodnění rozsudku prvního stupně je naopak zřejmé, že soud neprovedl stěžovatelem uvedený důkaz s ohledem na výsledky již provedeného dokazování.
Vzhledem k tomu, že v řízení o ústavní stížnosti nebyl prokázán zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a obecné soudy v řízení došly k závěru, že nebylo prokázáno nekalosoutěžní jednání žalovaných, je nutno rovněž odmítnout tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práva na podnikání garantovaného čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
V.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu