infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.10.2014, sp. zn. I. ÚS 1276/14 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:1.US.1276.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:1.US.1276.14.1
sp. zn. I. ÚS 1276/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Solar Stříbro, s. r. o., IČ 29068576, se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, právně zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. ledna 2014 č. j. 7 Afs 113/2013-38 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 15 Af 392/2012-32, spojené s návrhem na zrušení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení §14 až §22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2014 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále zásady zaručené čl. 1 a 11 odst. 1 Listiny, jakož i meze vázanosti soudu zákonem stanovené v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), princip ochrany základních práv státní mocí a soudy zaručené v čl. 4 a 90 Ústavy, závaznost nálezů Ústavního soudu zaručená čl. 89 odst. 2 Ústavy, princip stanovený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, a konečně princip předvídatelnosti práva, resp. právní jistoty zaručený čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení §14 až §22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 3. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. U něj se stěžovatelka domáhala žalobou zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ve věci stížností na postup plátce daně při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší správní soud svým rozsudkem odepřel spravedlnost, když na jednu stranu ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce nelze zohlednit ani v řízení před finančním úřadem, ani v soudním řízení na ně navazujícím, na druhou stranu však potvrdil rozsudek krajského soudu, který žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem) zamítl právě z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud nerespektuje závěr Ústavního soudu ve věci zrušení solárního odvodu, kdy Ústavní soud jednoznačně zavázal obecné soudy, aby učinily vše pro spravedlivé řešení věci, jakkoli to může být složité. Stěžovatelka prý od počátku uváděla, že solární odvod na ni má konkrétní, později i Ústavním soudem presumované dopady, a svá tvrzení dokládala důkazy, konkrétně účetnictvím. Dle tvrzení stěžovatelky se však ani ve správním řízení, ani v soudním řízení nedomohla toho, aby se orgán veřejné moci jejími tvrzeními v tomto smyslu zabýval. Stěžovatelka má dále za to, že odkaz rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na ustanovení §260 daňového řádu je jen potvrzením odepření spravedlnosti a naprosté nevole orgánů veřejné moci se konkrétními dopady solárního odvodu na výrobce zabývat. Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který se vyjádřil tak, že stěžovatelka měla uvést konkrétní důkazy k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k existenci tzv. rdousícího efektu již ve fázi řízení před finančním úřadem, přestože s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neexistuje žádný orgán veřejné moci, který by byl oprávněn v průběhu správního či na něj navazujícího soudního řízení přezkoumat tato stěžovatelčina tvrzení a provést k nim předkládané důkazy. V tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti a porušení bodu 88 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. PI. ÚS 17/11. Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že ve výpočtech doby návratnosti investice se dosud stále kalkulovalo s tím, že solární daň bude trvat pouze do konce roku 2013 a dále již nebude uplatňována. Tento fakt byl však zákonem č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, a další související zákony, popřen, když nově byl stanoven pro rok 2014 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 10 % ze stanovené výkupní ceny elektřiny bez DPH. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic oproti podmínkám uvažovaným v nálezu Ústavního soudu se tedy změnily, a porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti je tak nutno považovat za prokázané. Stěžovatelka se proto domáhá taktéž zrušení shora citovaných zákonných ustanovení. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. V podstatě co do obsahu totožnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž je usneseními ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 1275/14 a ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 1278/14 jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V odůvodnění pak za použití odkazů na svou aktuální judikaturu stěžovatelce vysvětlil, proč nelze považovat za důvodnou její námitku, že došlo k odepření spravedlnosti, jde-li o posouzení tzv. rdousícího efektu daně, a uzavřel, že v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, neshledal. 7. Vzhledem k tomu, že i I. senát Ústavního soudu se s těmito závěry ztotožnil, nezbylo než - s odkazem na odůvodnění výše citovaných usnesení - ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení rovněž odmítnout. Pokud jde o návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a jako takový, je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:1.US.1276.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1276/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 7. 10. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 4. 2014
Datum zpřístupnění 30. 10. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 180/2005 Sb.; o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) ; §7a, §7b, §7c, §7d, §7e, §7f, §7g, §7h, §7i
zákon; 165/2012 Sb.; o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; §14, §15, 16, §17, §18, §19, §20, §21, §22
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 165/2012 Sb., §14, §15, §16, §17, §18, §19, §20, §21, §22
  • 180/2005 Sb., §7a, §7b, §7c, §7d, §7e, §7f, §7g, §7h, §7i
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík daň/daňová povinnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1276-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 85991
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18