ECLI:CZ:US:2014:1.US.1300.14.1
sp. zn. I. ÚS 1300/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Andělská 300, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 8 Tdo 1447/2013-22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 9 To 307/2013-206 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 6. 2013 č. j. 4 T 2/2013-185 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům skutečnost, že celé řízení mělo být vedeno jednostranně v jeho neprospěch. Stejně tak má za to, že jeho vina nebyla dostatečné prokázaná a argumentoval i tím, že podle jeho názoru nebyla provedena řada jím učiněných návrhů na provedení důkazů svědčících v jeho prospěch. Stěžovatel dále obecním soudům vytýká, že se adekvátně nezabývaly jím vznesenými námitkami a má za to, že byla porušena zásada presumpce neviny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje především v neuplatnění všech zásad správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně shora označeným usnesením uznal stěžovatele vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 trestního zákoníku a v souladu s §205 odst. 4 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání tří roků s podmíněným odkladem trestu na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 759 304,54 Kč. Konstatoval, že důkazy provedené v hlavním líčení posoudil soud tak, že stěžovatele spolehlivě usvědčují ze spáchání uvedeného zločinu krádeže (postupné odcizení 18 ks serverových procesorů o celkové hodnotě 1 152 000 Kč). Zásadní význam pro objasnění skutkového stavu měla zejména výpověď svědka Vrátného, který zcela logicky a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil "modus operandi" projednávané trestné činnosti založené na virtuálních účetních operacích. Současně byla provedenými důkazy vyvrácena obhajoba stěžovatele o zneužití jeho přihlašovacího hesla do programu pro převádění materiálu.
3. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které odvolací soud shora označeným usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v souladu s procesními předpisy dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil stanoveným postupem a učinil z toho logicky vyplývající skutkové závěry a ztotožnil se s úvahami i závěry soudu prvního stupně popsanými v odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto konstatoval, že soudu prvního stupně nelze vytýkat, že neprovedl důkaz přehráním kamerového záznamu, když k důkazu byl pouze konstatován záznam o jeho vyhodnocení s fotografiemi, neboť přehrání celého zajištěného záznamu by bylo nadbytečné.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod, nýbrž na procesním základě se ve svůj prospěch domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva nebo svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv či svobod dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se v rámci rozhodování řídily a která zákonná ustanovení použily. Obdobně se vyjádřily též k navrhovaným důkazům, k jejichž provedení nepřistoupily. Obecné soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, který by snad založil oprávnění Ústavního soudu ke kasačnímu zásahu. Námitky stěžovatele nejsou svým obsahem ničím jiným než pokračující polemikou se závěry obecných soudů; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu