ECLI:CZ:US:2014:1.US.1362.14.1
sp. zn. I. ÚS 1362/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Aetana A. Mataeva, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, č. j. 33 Cdo 1894/2013-475, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2012, č. j. 56 Co 583/2012-440 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. března 2012, č. j. 12 C 93/2003-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 4. 2014, doplněné podáním ze dne 28. 4. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů pro údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení dlužné částky 4.521.150,- Kč s 3,5% s příslušenstvím. Původně bylo jeho žalobě Okresním soudem v Opavě vyhověno, když rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č. j. 12C 93/2003-152 byla žalovaným Svitlaně Dreliush a Serguei Vitalieviči Dreliush uložena povinnost zaplatit stěžovateli tuto částku společně a nerozdílně. K odvolání Svitlany Dreilush se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 29. 7. 2010, č. j. 56Co 120/2010-215 rozsudek okresního soudu ve vztahu k Svitlaně Dreliush zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem pak byla především neurčitost smlouvy o půjčce, uzavřené dne 24. 1. 2000, která byla ve skutečnosti smlouvou zástavní, ale stěžovatel tvrdil, že prokazuje jeho nárok.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 12 C 93/2003-370 ze dne 1. března 2012 byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Proti všem výrokům se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Ostravě, který ale rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v plném rozsahu v usnesení ze dne 17. prosince 2012, č. j. 56 Co 583/2012-440. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel dovoláním, když měl za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. b, odst. 3 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinný do 31. 12. 2012). Přípustnost dovolání pak stěžovatel opřel o §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., účinného do 31. 12. 2012 a alternativně o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., účinného do 31. 12. 2012. Toto své dovolání pak stěžovatel doplnil podáním ze dne 30. 4. 2013. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č.j. 33 Cdo 1894/2013-475 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu bylo dovolání doplněno o vylíčení uplatněných dovolacích důvodů teprve dne 2. 5. 2013, tedy po marném uplynutí lhůty dle §241b odst. 3 o.s.ř.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nezákonné, neboť se domnívá, že pro odmítnutí dovolání nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel je toho názoru, že jeho dovolání za dne 25. 3. 2013 obsahovalo všechny náležitosti požadované v §241a odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na §241b odst. 3. Stěžovatel rovněž napadá závěry nalézacího a odvolacího soudu a poukazuje na to, že ve věci bylo provedeno množství dokazování a vysvětlení obou účastníků byla mnohokrát doplňována či měněna. Především se jednalo o otázku, zda předmětná zástavní smlouva je či není platná a zda je smlouvou o půjčce dle svého obsahu či není. Stěžovatel - na rozdíl od obecných soudů - tvrdí, že z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že se jedná o platnou smlouvu o půjčce, stejně jako je platná zástavní smlouva, neboť obě tyto smlouvy splňují zákonem kladené požadavky. Soudy nižších stupňů však došly k názoru zcela rozdílnému, a to, že se nejedná o smlouvu o půjčce, neboť ta je reálným kontraktem, který nebyl dle provedeného dokazování naplněn a v případě zástavní smlouvy zase není patrné, ke které konkrétní pohledávce se tato vztahuje, což je důvod pro neplatnost dle §37 odst. 1 občanského zákoníku, platného a účinného do 1. 1. 2014.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Pokud jde o námitky stěžovatele, směřující proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. tak zamezovalo tomu, aby podáváním blanketních dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, které je častým důvodem průtahů v řízení. Lhůta, určená v uvedeném ustanovení, je lhůtou propadnou (prekluzívní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými a dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout. V zkoumaném případě pak Ústavní soud v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu konstatuje, že pouhou citaci textu příslušných zákonných ustanovení není možné chápat jako vymezení plnohodnotné. K pozdě, po uplynutí prekluzivní lhůty, doplněnému dovolání pak Nejvyšší soud v souladu se zákonem přihlédnout nemohl a správně tak rozhodl o jeho odmítnutí.
Co se týče nesouhlasu stěžovatele s posouzením věci samé soudem prvního stupně a soudem odvolacím, je zřejmé, že v dané konkrétní věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Přijatým závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Tyto soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má dostatečnou oporu ve skutkovém stavu, zjištěném rozsáhlým dokazováním. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ústavními předpisy a příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nijak "hodnotit" jeho hodnocení důkazů.
Vzhledem k tomu, že ve věci nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost: