ECLI:CZ:US:2014:1.US.1382.13.1
sp. zn. I. ÚS 1382/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ProMedica, spol. s r. o., se sídlem Prostějov, E. Valenty 3969/19, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013 č. j. 22 Cdo 1934/2011-227, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010 č. j. 21 Co 20/2008-203 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 9. 2007 č. j. 6 C 81/2005-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - zejména principu zakotveného v ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o vydání movitých věcí tvořících vybavení nebytových prostor (užívaných k provozu lékárny) a nemovitosti, v níž se tyto prostory nacházejí. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 6. 9. 2007 č. j. 6 C 81/2005-158 ve výroku I. řízení o vydání určitých movitých věcí zastavil, neboť žalobkyně (stěžovatelka) vzala co do těchto hmotných předmětů žalobu zpět. Ve výroku II. připustil rozšíření žaloby o věci tam označené. Výrokem III. uložil žalované Mgr. Janě Kašparové povinnost vydat žalobkyni zabezpečovací systém, blíže specifikovaný v rozhodnutí. Ve výroku IV. rozsudku pak soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně požadavku na vydání zde popsaných movitých věcí, mezi nimiž se nacházela mj. žárovková, zářivková, halogenová a nouzová svítidla, osvětlovací rampa, klimatizace, bojler na přípravu teplé vody, plynový kotel, dveře na fotobuňku nebo hlavní vstupní dveře do lékárny. Ve výrocích V. a VI. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K meritu případu soud první instance uzavřel, že věci, jejichž vydání se stěžovatelka domáhala, měly zásadně charakter součásti nebytových prostor v nemovitosti vlastnicky náležející subjektu odlišnému od účastníků řízení (vyjma věcí umístěných na vnější fasádě budovy, ve vztahu k nimž soud žalované nepřiznal ani pasivní věcnou legitimaci), a proto nebylo možno žalované straně uložit povinnost vydat je stěžovatelce.
3. O odvolání stěžovatelky bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně, jenž rozsudkem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 21 Co 20/2008-203 prvostupňové rozhodnutí ve věci samé v napadeném výroku IV. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 2. 2013 č. j. 22 Cdo 1934/2011-227 jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno v první řadě tím, že stěžovatelkou podané dovolání měl Nejvyšší soud připustit k meritornímu projednání, neboť v judikatuře řešenou právní otázku o charakteru součásti věci bylo žádoucí posoudit jinak. Stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem obecných soudů, že mobilní klimatizace, vnější světelné označení lékárny se zeleným křížem a jiné věci, které byly dříve věcmi samostatnými, se pouze svým zabudováním do nebytových prostor nebo umístěním na nemovitost staly automaticky jejich součástí ve smyslu §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; a to přesto, že účastníci řízení v písemné nájemní smlouvě výslovně uvedli, že dotčené věci pokládají za movité. Závěr soudů, že oddělením sporného majetku by se věc hlavní znehodnotila, považovala stěžovatelka za nesprávný a nepřiměřený okolnostem případu. Stěžovatelkou bylo poukázáno i na skutečnost, že takto extenzivní výklad, podle kterého se movité věci stávající součástí věci hlavní, je i v rozporu s jinými právními předpisy a může mít pro účastníky smluv další tíživé důsledky, zejména daňové. Závěrem stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces na základě odmítnutí jejího dovolání s odkazem na judikát zveřejněný až po podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad hmotného práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Obecné soudy při řešení předmětného nároku na vydání movitých věcí nevybočily z mezí ústavnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s meritorními názory soudů, vztahujícími se k interpretaci součásti věci. Z ústavněprávního hlediska však obecným soudům nelze vytýkat pochybení, neboť napadená rozhodnutí ve věci jsou řádným, přezkoumatelným, a nikoli excesivním způsobem odůvodněna. Ústavní soud po přezkoumání dotčených rozhodnutí obecných soudů nezjistil okolnosti nasvědčující tomu, že by jejich rozhodování v daném případě vykazovalo protiústavní charakter (což by jedině pro Ústavní soud znamenalo oprávnění k zásahu). Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. Ani Nejvyšším soudem provedená aplikace judikátu zveřejněného v době po podání dovolání ze strany stěžovatelky nemá povahu porušení dosahujícího ústavní roviny. Dovolací soud své odmítavé usnesení odůvodnil s odkazem na ustálenou judikaturu, a užil-li při argumentaci současně rozhodnutí publikované až po uplatnění mimořádného opravného prostředku, nepředstavuje tato skutečnost nepřípustný zásah do práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu