ECLI:CZ:US:2014:1.US.1391.14.1
sp. zn. I. ÚS 1391/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Václavem Sobalou, advokátem se sídlem Paculova 123/6, 716 00 Ostrava - Radvanice proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2013 č. j. 7 Tdo 918/2013-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského osudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013 č. j. 6To 163/2013-257, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2013 č. j. 2 T 32/2012-235, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví u nedbalosti dle §147 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Dále byl stěžovatel zavázán zaplatit náhradu škody poškozeným. První rozsudek byl Okresním soudem ve Frýdku-Místku vynesen již dne 2. 5. 2012 (č. j. 2 T 32/2012-161). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě. Proti tomuto usnesení pak podal stěžovatel dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2013 č. j. 7 Tdo 1355/2012-19, a to tak, že obě předchozí rozhodnutí byla zrušena a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu i rozhodnutí jemu předcházející spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť se sice soudy do jisté míry řídily závazným právním názorem vyřčeným Nejvyšším soudem při jeho prvotním rozhodování v předmětné věci, ovšem dle názoru stěžovatele tento závazný právní názor nebyl ve věci aplikován, tak jak Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí předpokládal. Dle názoru stěžovatele pak pochybil Nejvyšší soud, který nedbal svého prvního rozhodnutí ve věci a poněkud překvapivě druhé dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud však dle mínění stěžovatele svým druhým rozhodnutím ve věci popřel svou argumentaci uvedenou v prvním, kasačním, rozhodnutí. Ve věci šlo o výklad silničního zákona v souvislosti se zahájením odbočovacího manévru, resp. zahájením odbočení. Stěžovatel je přesvědčen, že významnějším viníkem předmětné dopravní nehody je poškozený, který v rozporu s §17 odst. 5 písm. e) silničního zákona zahájil předjížděcí manévr v době, kdy již stěžovatel měl zapnutý levý ukazatel změny směru jízdy. Navíc dle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 měl poškozený povinnost přizpůsobit své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem. Laicky řečeno, měl jet takovým způsobem a takovou rychlostí, aby byl schopen vždy včas a řádně reagovat na nastalou situaci na pozemní komunikaci.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu