ECLI:CZ:US:2014:1.US.1420.14.1
sp. zn. I. ÚS 1420/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Chaloupky, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3825/2013-181, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2013, č. j. 24 Co 5/2013-331, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 10. 2012, č. j. 0 P 137/2009-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na přístup k soudu a jeho soudní ochranu a s odkazem na porušení práva na ochranu majetku své matky (dále také "nesvéprávná") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z přiložené ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku (dále také "soud prvního stupně") svým usnesením ze dne 24. 10. 2012, č. j. 0 P 137/2009-103, zamítl návrh stěžovatele na změnu ve funkci opatrovníka nesvéprávné. Soud prvního stupně neshledal důvody pro změnu, neboť stávající opatrovnice (sestra stěžovatele a dcera nesvéprávné) svou funkci vykonává řádně.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž poukázal na skutečnost, že mezi nesvéprávnou a opatrovnicí mohou vznikat protichůdné zájmy, a to především v majetkoprávní oblasti. Stěžovatel zdůrazňoval, že opatrovnice nevymáhá pohledávku ve výši 400 000,- Kč vůči zemřelému synovi nesvéprávné z titulu půjčky a že opatrovnice užívá byt ve vlastnictví nesvéprávné, čímž se na její úkor obohacuje. Krajský soud v Praze (dále také "odvolací soud") svým usnesením ze dne 11. 7. 2013, č. j. 24 Co 5/2013-331, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když neshledal protichůdné zájmy nesvéprávné a opatrovnice. Podle odvolacího soudu opatrovnice vykonává svou funkci řádně, nesvéprávnou pravidelně v ústavu sociální péče navštěvuje, bere ji z ústavu na 70 až 90 dní v roce do jejího bytu a podává řádné opatrovnické zprávy soudu. Co se týče stěžovatelem tvrzené pohledávky, zde je sporné, zda se jedná o půjčku nebo dar, přičemž tato pohledávka nebyla přihlášena ani do dědického řízení po zemřelém synovi. K užívání bytu odvolací soud uvedl, že jeho náklady hradí opatrovnice. Nesvéprávné sice nic neplatí, nicméně nesvéprávná v bytě 70 až 90 dní v roce pobývá. Odvolací soud závěrem uvedl, že mezi nesvéprávnou a opatrovnicí nebyly shledány protichůdné zájmy a nic na tom nemění ani konflikt mezi opatrovnicí a stěžovatelem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 3825/2013-181, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve shrnuje dosavadní průběh řízení a připojuje svůj nesouhlas s jednotlivými rozhodnutími obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska poté obecným soudům vytýká nesprávný postup, když zcela nedostatečně hájily majetek nesvéprávné tím, že řádně neposoudily možný střet zájmů, čímž mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv nesvéprávné. Dále namítá, že osoby blízké, a tedy i on sám, musí mít oprávnění kontrolovat činnost opatrovníka, a pokud shledají střet zájmů, musí mít adekvátní příležitost hájit práva opatrovance. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti popisuje vývoj událostí po rozhodnutí odvolacího soudu, zejména upozorňuje na sporný prodej nemovitého majetku nesvéprávné, s nímž nesouhlasí. Dle jeho názoru další vývoj věci jednoznačně ukazuje, že opatrovnice upřednostňuje svůj zájem nad zájmem zastupované. Stěžovatel opět upozorňuje na to, že opatrovnice nevymáhá pohledávku vůči manželce zemřelého syna nesvéprávné, čímž poškozuje její majetkovou sféru a nedostatečně hájí její práva. V postupu obecných soudů spatřuje libovůli, neboť obecné soudy neučinily žádná vlastní šetření a spokojily se pouze s vyjádřením opatrovnice. Odvolací soud pak pochybil tím, že učinil skutkové a právní závěry, které nebyly nijak důkazně podloženy a kontradiktorně projednány. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nenapravil tvrzené vady soudů nižších článků a ve svém usnesení pouze formálně vyjádřil nepřípustnost dovolání.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci neshledal. Obecné soudy se návrhem na změnu ve funkci řádně zabývaly, dostatečně zjistily skutkový stav a vyvodily z něj přesvědčivé závěry, proč návrhu stěžovatele nevyhověly. Především z rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně zřejmé, že opatrovnice svou funkci řádně plnila, když nesvéprávnou navštěvovala, platila za ni potřebné výlohy a podávala pravidelné zprávy o průběhu opatrovnictví. Odvolací soud také jasně uvedl, proč neshledal další argumenty stěžovatele za důvodné. K užívání bytu odvolací soud uvedl, že se sice opatrovnice nastěhovala do domu nesvéprávné, na druhou stranu ji však opatrovnice brávala na víkendy z ústavu, tudíž z daného stavu těžila i sama nesvéprávná. Opatrovnice navíc nesla náklady na domácnost. Za situace, kdy je opatrovnice dcerou nesvéprávné, je možno přisvědčit obecným soudům v tom, že obýváním bytu nesvéprávné opatrovnicí bez dalšího nevzniká střet zájmů. Co se týče tvrzené pohledávky nesvéprávné vůči jejímu synovi, zde odvolací soud opět jednoznačně uvedl, že není zřejmé, zda se jedná o půjčku či o dar. K tomu je možno dodat, že pokud pohledávka nebyla uplatněna v dědickém řízení po zemřelém synovi, je problematické tvrzenou pohledávku nyní vymáhat. Obecným soudům je možno dát za pravdu i v tom, že rodinný spor o pohledávku bez dalšího nedává důvod pro změnu ve funkci opatrovníka.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Protože napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí ani jinými ústavními deficity, například stěžovatelem zmiňovanou libovůlí, z ústavněprávního hlediska zjevně obstojí. Důsledkem toho je konstatování, že do práva na přístup k soudům a na soudní ochranu stěžovatele zasaženo nebylo.
K námitce dalších událostí, které nastaly až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že se jedná o nepřípustné novoty, které nemohou být předmětem ústavního přezkumu [např. nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), nebo usnesení ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3282/13)].
Ve vztahu k námitce zásahu do práva na ochranu majetku nesvéprávné Ústavní soud připomíná, že toto ústavně zaručené právo náleží výlučně nesvéprávné a domáhat se jeho ochrany může pouze ona sama, případně jejím jménem k tomu oprávněné osoby. Mezi tyto osoby však stěžovatel nyní nepatří.
Ústavní soud závěrem uvádí, že ochrana majetku nesvéprávné nespočívá pouze v tom, že se zvětší, ale že se také zbytečně nezmenší například vedením soudních řízení, která s sebou nesou riziko nákladů.
III.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu