ECLI:CZ:US:2014:1.US.1455.14.1
sp. zn. I. ÚS 1455/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti SOLENTE, s.r.o., IČ 259 53 281, se sídlem Dobřenice 168, právně zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Šikola a partneři, s.r.o,, Brno, Údolní 33, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2013, č.j. 15 Af 27/2012-48, a Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2014, č.j. 1 Afs 13/2014-33, ve spojení s návrhem na vyslovení rozporu ustanovení §§7a - 7i zákona č. 180/2005 Sb., s ústavním pořádkem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 1, v čl. 26 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně s tím se domáhala výroku, že ustanovení §7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, byla v rozporu s ústavními principy ochrany legitimního očekávání, právní jistoty a proporcionality právní regulace, tedy s čl. 1 odstavcem 1 Ústavy ČR, s čl. 11 a s čl. 26 Listiny a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Finanční úřad v Děčíně dne 19. července 2011, pod č.j. 136717/11/178913501506, a dne 21. července 2011, pod č.j. 138501/11/178913501506, zamítnul stížnosti stěžovatelky. Její odvolání Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutí ze dne 21. listopadu 2011 č.j. 10281/11-1200-506330, zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem zamítnul správní žalobu stěžovatelky; následnou kasační stížnost zamítnul Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle prezentovala svůj nesouhlas se závěry správních orgánů a zejména správních soudů v její věci. Popsala své námitky k napadeným rozhodnutím, jakož i proti předchozímu postupu, při současném konstatování vývoje právní úpravy i judikatury k dané problematice. Uvedla, že již v průběhu řízení v její věci vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, kterým stanovil povinnost orgánů veřejné moci posuzovat jednotlivě každý případ, tak, aby nedocházelo k nežádoucímu (rdousícímu) efektu. V průběhu řízení u krajského soudu reagovala na tento nález a doplnila důkazy ke své žalobě. K citovanému judikátu se vyjádřila i v ústavní stížnosti, přičemž uvedla, že Ústavní soud vycházel z nesprávných a zkreslených údajů. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesprávná a nespravedlivá, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
S ohledem na fakt, že aplikovaná právní úprava již pozbyla platnosti, domáhala se v ústavní stížnosti současně dodatečného deklarování protiústavnosti dotčených ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 27/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí soudního systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka, jakožto provozovatelka fotovoltaické elektrárny, byla zasažena provedením srážky solárního odvodu podle ustanovení §§7a až 7i zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. S touto srážkou nesouhlasila a brojila proti ní. Nebyla však úspěšná a neuspěla ani v řízeních před správními soudy. Namítala přitom, že její věc nebyla posouzena dostatečně individuálně, aby bylo možno deklarovat skutečný dopad na její podnikání. Namítla, že Krajský soud v Ústí nad Labem neprovedl jí požadované důkazy, a nesouhlasila s důvody, které soud k takovému postupu vedly. Opakovaně namítala svůj nesouhlas s aktuální judikaturou a předložila své vidění rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jakkoliv se Nejvyšší správní soud v rozhodnutí jejími námitkami podrobně zabýval, a osvětlil důvody, jež jej vedly jak ke sjednocení judikatury, tak i k vydání napadeného rozhodnutí, stěžovatelka tuto argumentaci neakceptovala a opakovaně proti ní v ústavní stížnosti brojila.
Jakkoliv je napadený rozsudek pro stěžovatelku nepříznivý, respektive potvrzuje správnost předchozích pro ni nepříznivých rozhodnutí, není způsobilý zkrátit stěžovatelku v jejich zaručených právech způsobem, který v ústavní stížnosti namítala. Stěžovatelka je fakticky nespokojena s aplikovanou platnou právní úpravou a činí veškeré kroky, jimiž by mohla její dopad na svoji situaci eliminovat. Dříve očekávaný zisk se snížil a její procesní kroky nevedly ke zlepšení její situace. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu pak není dostatečným opodstatněním ústavní stížnosti. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že soud se věcí zabýval dostatečně, postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
S ohledem na uvedené okolnosti je třeba odmítnout i její akcesorický návrh na deklaraci protiústavnosti právní úpravy, přičemž tuto stěžovatelka založila výhradně na svém nesouhlasu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS. 17/13. Ústavní soud se právě v citovaném rozhodnutí danou problematikou dostatečně zabýval a nemá žádný důvod svá rozhodnutí revidovat; proto na nález bez dalšího odkazuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu