ECLI:CZ:US:2014:1.US.1486.14.1
sp. zn. I. ÚS 1486/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 92, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 č. j. 29 Co 718/2013-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel pro tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu (ve výroku II.).
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 č. j. 29 Co 718/2013-132 byl ve věci samé zčásti změněn a zčásti potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 10. 2013 č. j. 0 P 45/2013-94, kterým byla řešena úprava poměrů k nezletilé dceři stěžovatele pro dobu před a po rozvodu manželství jejích rodičů a úprava styku otce s nezletilou, jež byla svěřena do výchovy matky. Stěžovateli byla pravomocně uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery K. B. [od 1. 3. 2013 do 31. 10. 2013 částkou 5 500 Kč a od 1. 11. 2013 (jakož i v době po rozvodu manželství rodičů) částkou 4 500 Kč měsíčně] a povinnost uhradit dluh na výživném za dobu od 1. 3. 2013 do 31. 1. 2014 ve výši 25 500 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval především tím, že krajský soud v rámci rozhodování o dlužném výživném (viz napadený výrok II. rozsudku) nerespektoval princip materiální pravdy při zjišťování skutkového stavu. Pokud by odvolací soud vykonal správná a úplná skutková zjištění, musel by zohlednit skutečnost, že stěžovatel vynaložil ve prospěch nezletilé dcery mimo již zaplaceného výživného i další peněžní výdaje, jež nelze označovat jako běžné dary nebo příležitostná plnění. Stěžovatel současně namítal pochybení odvolací instance při výpočtu dlužného výživného (soudem určený nedoplatek na výživném měl činit částku ve výši 22 500 Kč, důsledkem chyby v počtu však bylo stěžovateli uloženo k zaplacení 25 500 Kč).
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (nebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Lze zdůraznit, že v záležitostech upravených zákonem o rodině přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (viz např. usnesení ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1916/10). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo; naopak je možno konstatovat, že odvolací soud rozhodnutí o výživném dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného se řádně zabýval příjmy stěžovatele a jeho majetkové poměry celkově. Namítá-li pak stěžovatel nesprávný výpočet částky dlužného výživného, toto tvrzení nepředstavuje pro obecně akcentovanou doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů relevantní ústavněprávní argument pro zrušení dotčeného odvolacího rozhodnutí (stěžovatel mimoto mohl navrhnout vydání opravného usnesení).
6. Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledáno nebylo, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu