ECLI:CZ:US:2014:1.US.1537.14.1
sp. zn. I. ÚS 1537/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida,ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 9- Libni, Na rozcestí 1434/6, kterou se domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že Česká republika porušila jeho ústavně zaručené právo, zakotvené v článku 79 odst. 2 Ústavy na to, aby jeho právní poměry jako státního zaměstnance v ministerstvu upravoval zákon, zakázal pokračovat v tomto porušování a aby mu byla uhrazena náhrada nákladů řízení, k rukám jeho právního zástupce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je zaměstnancem České republiky - Ministerstva vnitra, zařazený k výkonu práce na Policejním prezidiu České republiky, správě logistického zabezpečení. Při uzavření pracovní smlouvy obdržel jako zaměstnanec popis pracovního místa - pracovní náplň ze dne 1. června 2011. Název funkce podle systemizace pracovních míst je referent společné státní správy a samosprávy v platové třídě 13. Zákonem vydaným k provedení článku 79 odst. 2 Ústavy České republiky je zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Stěžovatel tak vykonává pro svého zaměstnavatele Českou republiku - Ministerstvo vnitra ve smyslu služebního zákona službu a je státním zaměstnancem podle ustanovení §6 odst. 2 služebního zákona. Zákon stále ale není účinný ve svém podstatném rozsahu.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti absenci plně účinného zákona o právních poměrech státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech tedy proti nenaplnění článku 79 odst. 2 Ústavy České republiky od roku 1993, přičemž není vůbec známo, kdy bude citovaný článek Ústavy ČR alespoň formálně naplněn. Česká republika je jediným státem Evropské Unie, která nemá zákon o veřejné službě a je v tomto pozadu i za Ruskou federací, která přijala federální zákon o státní občanské službě Ruské federace a federální zákon o soustavě státní služby Ruské federace. Absence zákona stěžovatele při výkonu služby poškozuje například tím, že jeho pracovní uplatnění není dostatečně stabilizované a neposkytuje mu ochranu proti nedovoleným vlivům na výkon jeho práce na pracovišti. Ústavní stížnost směřuje prý zejména proti vládám České republiky, které za období 1993 až 2014 nebyly ochotny anebo schopny příslušný zákon vypracovat, aby prošel řádným legislativním procesem a nabyl účinnosti v plném rozsahu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzený "jiný zásah orgánu veřejné moci", spočívající v údajné nečinnosti několika vlád České republiky, vedoucí k nenaplnění článku 79 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanoví, že "právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon".
Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" je nutno interpretovat s přihlédnutím ke konkrétní situaci. Jak Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům či svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Stěžovatel dovozuje, že k údajnému porušení jeho základního práva došlo omisivním jednáním exekutivy a legislativy České republiky, když dosud nebyl přijat zákon, předpokládaný v čl. 79 odst. 2 Ústavy. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo fyzické nebo právnické osoby, nelze považovat legislativní činnost (viz např. již věc sp. zn. I. ÚS 92/94).
Je nutno si uvědomit, že přímo z článku 79 odst. 2 Ústavy pro stěžovatele žádné jeho základní právo nevyplývá. Tento článek jen konstatuje, že "právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon", nic více, nic méně. Stěžovatel by musel v předchozím soudním řízení prokázat, resp. domáhat se vydání rozhodnutí, že mu v kauzální souvislosti s neexistencí (neúčinností) tzv. "služebního zákona" něco ušlo, že byl nějak potrestán nebo třeba finančně znevýhodněn a tím došlo k zásahu do jeho konkrétního, ústavně zaručeného práva, např. práva na spravedlivý proces, na ochranu vlastnictví, případně práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (které však není absolutní a může být omezeno).
Přijetí opačného výkladu, který stěžovatel zřejmě zastává, totiž že se může s pouhým odkazem na nenaplněné ustanovení Ústavy obrátit přímo na Ústavní soud, by, dovedeno ad absurdum znamenalo, že vlastně kdokoliv by mohl kdykoliv a bez dalšího protestovat proti jakékoli právní úpravě nebo absenci této úpravy a obcházet tak jak pravidla legislativního procesu, tak možnosti dané formami abstraktní a konkrétní kontroly ústavnosti. To by se de facto rovnalo konstrukci tzv. actio popularis - kdy by se na Ústavní soud mohl obracet i navrhovatel, který v předchozím řízení nebyl jeho účastníkem ani nebyl na věci nijak zainteresován - kterou naše úprava ústavního soudnictví nezná.
V případě zjevného opomenutí zákonodárce tak sice nelze zcela kategoricky a jednou pro vždy vyloučit možnost jednotlivce pomocí ústavní stížnosti brojit proti tomuto závadnému stavu, takový postup však musí vždy představovat naprostou výjimku z obecného pravidla. Jako conditio sine qua non je pak nutno vyžadovat shora již konstatované zahájení předcházejícího řízení před obecnými soudy, jinak by nebyla naplněna subjektivní funkce ústavní stížnosti, stěžovatel by se bez konkrétního porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zásahu Ústavního soudu a i jeho případné vyhovující rozhodnutí by mělo, bez zrušení určitých rozhodnutí, charakter zcela akademický. Jelikož stěžovatel takové řízení neinicioval, resp. neprokázal, že mu nečinností zákonodárce vznikla skutečná újma, zasahující do jeho základních práv, nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Stěžovatelovy námitky, obsažené v ústavní stížnosti, že v důsledku absence inkriminovaného zákona "jeho pracovní uplatnění není dostatečně stabilizované a neposkytuje mu ochranu proti nedovoleným vlivům na výkon jeho práce na pracovišti" jsou zcela obecného charakteru. Tu je pro úplnost třeba připomenout, že Ústavní soud je povolán k ochraně skutečných, nikoli hypoteticky ohrožených základních práv, podobně jako v jiných demokratických státech existují procesní instituty, které mají zabránit tomu, aby se ústavní orgány zabývaly pouze domnělými spory (srov. např. americkou doktrínu omezující soudní pravomoc na "případy a spory", cases and controversies a z ní vyplývající pravidlo ripeness, podle něhož musí být žalobci hrozící újma skutečná a bezprostřední, nikoliv spekulativní).
Jen jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že lze pochopit stěžovatelovo rozhořčení nad opakovaným odkládáním účinnosti služebního zákona, resp. nad neschopností politické reprezentace naplnit Ústavu a přijmout předpokládanou právní úpravu služebního poměru zaměstnanců, vykonávajících ve správních úřadech státní správu. Česká republika je skutečně jedním z mála vyspělých demokratických států, která nemá profesionální státní službu garantovanou zákonem, definujícím jasná pravidla pro jmenování, povyšování a odvolávání státních úředníků a kompetence politických orgánů a státního aparátu, se všemi důsledky pro korupční a klientelistické jednání, z tohoto nedostatku vyplývající. Služební zákon je však předmětem aktuálního střetu koalice s opozicí v parlamentu a nezbývá než důvěřovat v brzký a úspěšný konec shora popsaného neblahého stavu, a zkvalitnění státní správy.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Rozhodoval senát Ústavního soudu, analogicky dle §43 odst. 2 písm. b), §64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, je bezpředmětný i stěžovatelův návrh na úhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 201
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu