ECLI:CZ:US:2014:1.US.1545.14.1
sp. zn. I. ÚS 1545/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Khyna, zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrem Mališem, advokátem se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Nádražní 417, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. 1 Afs 97/2013-39 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013 č. j. 3 Af 32/2010-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to zejména pro tvrzený zásah do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. 1 Afs 97/2013-39 byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013 č. j. 3 Af 32/2010-59, kterým došlo k zamítnutí stěžovatelovy žaloby uplatněné proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR jako odvolacího správního orgánu ze dne 17. 9. 2010 č. j. 39/85181/2010-392 (pozn.: postavení žalovaného má nyní pro přechod působnosti Generální finanční ředitelství). Správní úřady rozhodly v předmětné věci o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na obnovu daňového řízení ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Řízení o obnově bylo zastaveno z důvodu marného uplynutí objektivní prekluzivní lhůty k podání žádosti [viz §27 odst. 1 písm. d) a §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění (dále jen "zákon o správě daní a poplatků")]. Obecné soudy právní závěr o zastavení řízení ve věci návrhu stěžovatele na obnovu daňového procesu aprobovaly.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval především tím, že daňové řízení mělo být správním orgánem obnoveno z úřední povinnosti. Namítal rovněž, že před obecnými soudy nebylo provedeno řádné, dostatečné a nestranné dokazování, ani nebyla respektována práva stěžovatele představující atributy spravedlivého soudního procesu (rovnost účastníků řízení, oprávnění žalobce navrhovat důkazy a vyjádřit se ke všem námitkám žalovaného).
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Lze konstatovat, že obecné soudy rozhodly v dané věci ústavně konformně a předvídatelně. Dostatečným a přiléhavým způsobem odůvodnily své právní závěry ve vztahu k návrhu stěžovatele na obnovu daňového řízení. Žádost o obnovu řízení byla stěžovatelem podána po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty, jejíž nedodržení vedlo správní orgán v souladu se zákonnou úpravou z úřední povinnosti k zastavení řízení. Konec objektivní propadné lhůty k podání návrhu na obnovu daňového řízení je ze zákona spojen se zánikem práva správce daně k vyměření nebo doměření daně - k tomu pak dochází nejpozději uplynutím 10 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost učinit daňové přiznání nebo hlášení (viz §54 odst. 3 a §47 odst. 2 věta druhá zákona o správě daní a poplatků). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel žádost o obnovu řízení podal až dne 12. 8. 2009, tj. po marném uplynutí zákonné objektivní lhůty mající prekluzivní charakter, nemohl se tímto mimořádným opravným prostředkem žalovaný správní orgán dále zabývat.
6. Zásah do ústavně zaručených práv, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem zjištěn nebyl, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu