ECLI:CZ:US:2014:1.US.1568.14.1
sp. zn. I. ÚS 1568/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti Karla Nevěčného, právně zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88A, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2011 č. j. 29 EC 86/2011-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2014 č. j. 53 Co 505/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 26. 4. 2011 obdržel elektronický platební rozkaz ze dne 5. 4. 2011 č. j. 29 EC 86/2011-18, vydaný Obvodním soudem pro Prahu 7, proti kterému v zákonné lhůtě dne 10. 5. 2011 podal odpor. Dne 8. 6. 2011 předložil soudu vyjádření, ve kterém neuznal nárok proto, že zaslané písemnosti neuváděly právní důvod, na jehož základě by bylo možno tento nárok uznat. Obvodní soud pro Prahu 7 vydal dne 7. 11. 2011 rozsudek pro uznání, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38 318 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 18 074 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).
3. Proti uvedenému rozsudku pro uznání podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že rozsudek pro uznání nebyl vydán za podmínek, za nichž může být rozsudek pro uznání vydán, protože podáním odporu, neuznáním nároku a podáním vysvětlení byly v dané věci splněny podmínky, za kterých se platební rozkaz ruší. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném jednání tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 11 515 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Na nákladech odvolacího řízení je stěžovatel povinen žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit částku 7 163,20 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby mohlo být ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání. V žádném rozhodnutí soudu není uveden právní důvod nároku žalobce, který soudy přes nesouhlas stěžovatele uznaly. V tomto ohledu jsou podle jeho přesvědčení rozhodnutí soudů nepřezkoumatelná.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Podstata právní argumentace stěžovatele je založena na tvrzení o nenaplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení §153a o. s. ř.
8. Jak však Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů věc posoudily z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, uvedly, kterými ustanoveními občanského soudního řádu se při svém rozhodování řídily, a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily. Jejich závěry nelze označit za nepředvídatelné, resp. nesouladné s ustálenými závěry soudní praxe, či za výraz interpretační svévole (libovůle), jemuž by chybělo smysluplné odůvodnění. Své rozhodnutí opřely zejména o skutečnost, že stěžovatel beze zbytku nevyhověl požadavkům výzvy dle §114b o. s. ř., když pouze uvedl, že "uplatněný nárok neuznává, protože zaslané písemnosti neuvádějí právní důvod, na jehož základě by bylo možno jej uznat".
9. V situaci, kdy se námitky obsažené v ústavní stížnosti obsahově identifikovaly s těmi, které stěžovatel vznesl již v odvolání, Ústavní soud rovněž přezkoumal, zda se s nimi odvolací soud náležitým způsobem vypořádal. Zjistil, že Městský soud v Praze srozumitelně a podrobně vyložil, proč podání stěžovatele nebylo možné považovat za kvalifikované vyjádření ve smyslu §114b o. s. ř. a obecná tvrzení nemohla být považována za relevantní obranu stěžovatele, a při prověřování existence všech zákonných podmínek nutných pro možnost rozhodnout věc rozsudkem pro uznání potvrdil, že se Obvodní soud pro Prahu 7 důsledně pohyboval v zákonném rámci a respektoval zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř.
10. Ústavní soud uzavírá, že oproti očekávání stěžovatele neshledal žádný důvod ke svému zásahu ve formě kasačního nálezu a jen na doplnění poznamenává, že pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení nehodnotí jako protiústavní zásah do jeho ústavně zaručených práv, nýbrž jako důsledek jeho nedostatečné procesní "opatrnosti" při střežení práv.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. O návrhu stěžovatele na postup dle §39 zákona o Ústavním soudu nebylo třeba samostatně rozhodovat, neboť i tak řízení proběhlo v co možná nejkratší lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu