ECLI:CZ:US:2014:1.US.1648.14.1
sp. zn. I. ÚS 1648/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. Vazební věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 1 T 10/2002 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 8 To 10/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení v jeho trestní věci z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, garantovaných v čl. 2 odst. 3 Ústavy, v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatele v rámci návrhu na obnovu řízení a předložené listiny neprokazují existenci takových skutečností, které by byly způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s důkazy známými již v původním řízení odůvodnit jiné rozhodnutí o otázce viny či ukládaného trestu. Závěry soudu o vině stěžovatele byly založeny na pečlivém zhodnocení všech provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec, jímž byla vina stěžovatele žalovaným jednáním bezpečně a nade vší pochybnost prokázána, přičemž s případnými odchylkami mezi zjištěními znalce a dalšími provedenými důkazy se již náležitým způsobem vypořádaly nalézací soud, jakož i soud odvolací ve svých meritorních rozhodnutích a že ani tyto případné rozpory mezi jednotlivými důkazními materiály nebyly zdrojem jakýchkoli odůvodněných pochybností o průběhu skutkového děje. Navrhované důkazy pak byly označeny za nadbytečné s poukazem na skutečnost, že znalec se již ke svému posudku vyjádřil v rámci původního řízení, a vzhledem ke skutečnosti, že o věrohodnosti, objektivitě a odbornosti jeho návrhů neměl nalézací a odvolací soud žádné pochybnosti a snižování jeho odborné úrovně nemá konkrétní přesah do blíže specifikované trestní věci, pročež byl jako nadbytečný shledán i výslech doc. PaedDr. Karla Jelena, CSc.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že fakticky jediným důkazem o jeho vině byl právě zpochybňovaný znalecký posudek a ostatní provedené důkazy jsou pak již tomuto posudku přizpůsobeny. Stěžovatel svůj návrh na povolení obnovy řízení odůvodnil i odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06, kterým byl řešen obdobný případ. Obor forenzní biomechaniky je podle stěžovatele mladý obor, jehož výsledky jsou nedostatečně verifikovány ve forenzní praxi. Prof. Straus je jediným znalcem v České republice, který se oborem zabývá, což zvyšuje riziko omylů a chyb. Obecné soudy nekritickým přijetím tohoto znaleckého posudku nedodržely podle stěžovatele požadavky kladené na náležité hodnocení znaleckého zkoumání, což vede k nejistotě o správnosti zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném kontextu je zamítnutí jeho důkazních návrhů nedůvodné, a s ohledem k tomu, že je osobou bez finančních prostředků znamená v konečném důsledku krácení jeho práva na obhajobu a narušení principu rovnosti a porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nemá objektivně možnost jinak posudek znalce zpochybnit, přičemž dosavadní důkazy k pochybnostem o jeho správnosti podle stěžovatele jednoznačně vedou. Navržené důkazy v podobě výslechu navržených svědků by proto pravděpodobně směřovaly k odůvodnění jiného rozhodnutí o vině, a tedy k povolení obnovy řízení. Obecné soudy však zamítnutím těchto důkazních návrhů stěžovateli možnost vyvrácení závěrů dříve realizovaného důkazu znemožnily.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 je nepřípadný, neboť v citovaném rozhodnutí se Ústavní soud zabýval přezkumem rozsudku o vině obžalovaného, naopak v této věci stěžovatel napadá rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení v již definitivně ukončené a rozhodnuté věci.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu