ECLI:CZ:US:2014:1.US.1658.13.1
sp. zn. I. ÚS 1658/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mileny Odehnalové, zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 16/2013-641, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2012 č. j. 56 Co 204/2011-604 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 10. 2010 č. j. 3 C 36/2003-535, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Tachově domáhala nahrazení rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, referátu pozemkového úřadu, č. j. 3107/01-RPU/R/8028 ze dne 2. 11. 2001, č. j. 3108/01-RPU/R/8031 ze dne 2. 11. 2001 a č. j. 3308/01-RPU/R/8032 ze dne 26. 11. 2001, a to rozhodnutím určujícím, že stěžovatelka je vlastníkem jedné poloviny nemovitostí náležejících ke zbytkovému statku čp. X v katastrálním území Cebiv, případně že jí za tyto nemovitosti náleží náhrada.
Během řízení bylo prokázáno, že nemovitosti patřící k později vzniklému zbytkovému statku Cebiv původně vlastnil Alois Löwenstein. Na základě přídělového zákona v souvislosti s první pozemkovou reformou (zákon č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě) byly nemovitosti rozděleny, čímž vznikl zbytkový statek, který byl přidělen manželům Emanuelu (dědeček žalobkyně) a Anně Čabradovým a Otakaru a Marii Skřivanovým. Po smrti Emanuela Čabrady byla polovina přídělu předána do správy a užívání otci žalobkyně Jaroslavu Čabradovi, který Anně Čabradové vyplatil přídělovou cenu ve výši 70 000 Kč. Dle zápisů v pozemkové knize byl nadále jako vlastník nemovitostí veden Alois Löwenstein, neboť změny v podobě přídělů nebyly zaknihovány. Během druhé světové války byli přídělci ze statku vyhnáni a po toto období zde nehospodařili.
Po válce se na statek vrátila pouze rodina žalobkyně (rodina Jaroslava Čabrady). Otakar a Marie Skřivanovi se již na statek nevrátili, neboť Otakar Skřivan se po příchodu z koncentračního tábora ze zdravotních důvodů s rodinou odstěhoval do Kamenice nad Lipou. Dne 2. 10. 1945 Otakar Skřivan podepsal doklad, z nějž vyplývá, že se vzdává své části přídělu ve prospěch Jaroslava Čabrady a zmocňuje jej k dalšímu jednání ohledně převzetí nemovitosti. Krátce před sepsáním uvedeného zmocnění vyhotovil Jaroslav Čabrada doklad, podle něhož vyplatil příbuzným a věřitelům Otakara Skřivana jeho dluhy. Ačkoli důvod vyplacení příslušných částek nebyl v dokladu uveden, podle názoru soudu prvního stupně se lze domnívat, že tím byl vyplacen finanční podíl na polovině zbytkového statku patřící manželům Skřivanovým. Z korespondence mezi Jaroslavem Čabradou a právníkem JUDr. Miroslavem Čermákem z let 1946 a 1947 vyplývá, že JUDr. Čermák upozornil na nevhodnost převodu poloviny nemovitostí (patřících Otakaru Skřivanovi), a to pro zákaz dispozice s nemovitostmi, vydaný Ministerstvem zemědělství z důvodu vydání zákonů o revizi první pozemkové reformy. V korespondenci proto bylo Jaroslavu Čabradovi doporučeno s převodem počkat jeden rok, než se situace uklidní. Dále se JUDr. Čermák Jaroslava Čabrady dotazuje, zda má vypracovat smlouvu o převodu a dát ji podepsat Otakaru Skřivanovi. V roce 1948 přešel statek do vlastnictví státu.
Stěžovatelka spolu se svým bratrem uplatnili na předmětné nemovitosti restituční nárok, avšak vyhověno jim bylo jen ohledně poloviny požadovaných nemovitostí. Vnučka Otakara Skřivana Drahomíra Šolarová (účastníce řízení před obecnými soudy) uplatnila na druhou polovinu zbytkového statku restituční nárok s tím, že je oprávněnou osobou, neboť její matka byla dcerou přídělců Otakara a Marie Skřivanových. Rozhodnutími Okresního úřadu v Tachově bylo tomuto nároku vyhověno.
Okresní soud v Tachově žalobu stěžovatelky zamítl. Podle soudu stěžovatelka neprokázala, že se Jaroslav Čabrada stal vlastníkem druhé poloviny zbytkového statku. Mezi dotyčnými nebyla uzavřena písemná smlouva o převodu vlastnického práva a prokázán ani tvrzen nebyl ani žádný jiný právně relevantní způsob převodu či přechodu. S názory soudu prvního stupně se posléze ztotožnil také soud odvolací. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto.
Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. V ní předně poukazuje na pochybení, kterých se dopustil již Okresní úřad v Tachově a která obecné soudy nikterak nenapravily. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na to, že ve věci rozhodující orgány se nedostatečně zabývaly oprávněností nároku Drahomíry Šolarové na dědický podíl na předmětné nemovitosti. Správní orgány navíc přiznáním nároku Drahomíře Šolarové postupovaly zcela v rozporu se svým předchozím rozhodnutím č. j. RPÚ/R/6681/99-72/9 ze dne 4. 2. 1999, kterým byl původně nárok dotyčné zamítnut. K porušení práv stěžovatelky navíc mělo dojít tím, že o novém projednání věci před správním orgánem nebyla vůbec informována a správní orgán s ní nejednal jako s účastníkem řízení, čímž jí byla odepřena možnost podat odvolání.
Obecné soudy dále porušily stěžovatelčina práva tím, že v rozporu s restitučními předpisy striktně a formalisticky spojily úspěšnost žalobního nároku stěžovatelky s existencí písemné smlouvy uzavřené mezi Otakarem Skřivanem a Jaroslavem Čabradou. Jak stěžovatelka uvádí, byl to Jaroslav Čabrada, kterého úřady nepochybně považovaly za jediného vlastníka zabraných pozemků. Jaroslav Čabrada také jako jediný a bez jakékoli účasti Otakara Skřivana splácel ještě dalších pět let po konfiskaci majetku přídělovou cenu, kterou sám doplatil v roce 1953. Obecným soudům je vyčítáno, že uvedené skutečnosti nikterak nezohlednily, stejně jako že nevzaly dostatečně v úvahu písemné prohlášení Otakara Skřivana, který se svého přídělu ve prospěch Jaroslava Čabrady vzdal. Stěžovatelka navíc uvádí, že do zaplacení přídělové ceny nebylo možno hovořit o vlastnících, nýbrž pouze o přídělcích, přídělovou cenu přitom zaplatil právě Jaroslav Čabrada.
Stěžovatelka je přesvědčena, že k převodu přídělového podílu Otakara Skřivana na Jaroslava Čabradu skutečně došlo, jelikož oba činili veškeré kroky k vyřešení majetkoprávních vztahů mezi sebou i mezi příbuznými, oba měli nade vši pochybnost snahu vše smluvně vyřešit, k čemuž nedošlo pouze z toho důvodu, že se chystala revize první pozemkové reformy, která by mohla v jejich případě vést k okamžitému vyvlastnění. Z obsahu konverzace mezi Jaroslavem Čabradou a JUDr. Čermákem vyplývá, že tehdejší politicko-společenská situace převodům nemovitostí nepřála, resp. že převody nemovitého majetku byly s ohledem na revizi první pozemkové reformy zakázány. Z uvedeného podle stěžovatelky jednoznačně plyne, že ani v případě uzavření smlouvy by nemohla tato smlouva být zapsána v pozemkové knize.
Stěžovatelka také uvádí, že od roku 1945 na statku hospodařil pouze Jaroslav Čabrada. Naopak Otakar Skřivan na statku být nechtěl, nechtěl ani vlastnit podíl na tomto statku a navíc akutně potřeboval finanční prostředky na uhrazení svých dluhů. Bylo by navíc s podivem, pokud by příbuzní Otakara Skřivana a jeho věřitelé finanční prostředky vyplacené Jaroslavem Čabradou bez výhrad přijali, pokud by k jejich vyplacení neexistoval žádný důvod. Rodina Čabradova, ačkoli musela brzy statek opustit, postupně uhradila všechny finanční závazky na statku váznoucí, ačkoli žila na pokraji chudoby a strádala. Jaroslav Čabrada navíc sám doplatil držebnostní a provozní úvěr, čímž se stal z přídělce vlastníkem ve smyslu držebnostní smlouvy.
Jak stěžovatelka dále tvrdí, v průběhu řízení před obecnými soudy opírala důvodnost svého nároku i o ustanovení §4a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon č. 229/1991 Sb.), který připouští oprávněnost nároku u osoby, která nemá v době posuzování dané záležitosti doklad o vlastnictví, ačkoli její předchůdci měli v řízení řešený majetek v držbě, přičemž pouze nebylo realizováno vkladové řízení. Stěžovatelka s ohledem na citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. také namítá, že ji soudy ve smyslu §118a občanského soudního řádu dostatečně nepoučily o tom, které skutečnosti má tvrdit a prokazovat. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zcela nepředvídatelné i z toho důvodu, že skutečnost, o jaké důkazní materiály soud své rozhodnutí opřel, se stěžovatelka dozvěděla až z písemného odůvodnění rozsudku. Nápravu pak nesjednal ani soud odvolací, který se těmito námitkami dostatečně nezabýval.
V ústavní stížnosti bylo konečně namítáno, že se správní orgány ani soudy vůbec nezabývaly tím, že Drahomíra Šolarová není pokrevní vnučkou Otakara Skřivana ani Marie Skřivanové. Podle stěžovatelky totiž za takové situace neměl správní orgán s Drahomírou Šolarovou vůbec jednat.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud navíc připomíná, že právo na restituci majetku není základním právem, přičemž rozsah, v jakém mají být restituce realizovány, je (v zásadě) v rukou zákonodárce. Stejně jako Evropský soud pro lidská práva, tak i Ústavní soud a celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a že takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nijak neomezuje smluvní státy v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navrácení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny (viz např. rozhodnutí Jantner proti Slovensku, Kopecký proti Slovensku, Blücher proti České republice). V případu Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice velký senát Evropského soudu pro lidská práva připomněl svou ustálenou judikaturu (již rozhodnutí viz Van der Mussele proti Belgii, 1983, a zejména rozhodnutí Brežný a Brežný a Malhous proti České republice), podle níž "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě může být buď "existující majetek (biens existants)", nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány (viz např. výše cit. Pressos Compania Naviera S. A. a další a Ouzounis a další proti Řecku, 2002). Dané právo nelze vyvozovat z čl. 11 Listiny, neboť zákon č. 229/1991 Sb. vlastnictví stěžovatelů "nekonstituoval", a ani nemohl u stěžovatelů založit tzv. legitimní očekávání, že vlastnictví k němu nabudou, neboť by toto muselo být výslovně stanoveno zákonem.
Při vědomí výše uvedeného Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v posuzované věci nespatřil. Obecné soudy se případem dostatečně zabývaly, skutková zjištění podložily dostatečným důkazním materiálem a jimi provedenou aplikaci podústavního práva nelze považovat za extrémní.
K jednotlivým námitkám lze uvést, že obecným soudům není možné vyčítat závěr, že v době konfiskace majetku nebyly předmětné nemovitosti (respektive jejich polovina) ve vlastnictví Jaroslava Čabrady. Stěžovatelka sice soudům předložila řadů důkazů, které prokazují, že Otakar Skřivan měl v úmyslu na Jaroslava Čabradu polovinu nemovitostí převést, avšak stejně tak prokazují, že k tomuto převodu nikdy nedošlo. To ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti sama přiznává. Stěžovatelka k tomu uvádí, že i kdyby byla smlouva mezi Otakarem Skřivanem a Jaroslavem Čabradou uzavřena, nemohla by být přesto zapsána v pozemkové knize, jelikož jakákoli dispozice s nemovitostmi byla zakázána. Proto se Jaroslav Čabrada rozhodl s oficiálním převodem nemovitostí počkat. Z uvedeného ovšem zároveň vyplývá, že vlastníkem předmětné poloviny daných nemovitostí se Jaroslav Čabrada nikdy nestal. V souladu s tím je pak i v rozhodnutí Ministerstva zemědělství a Krajského soudu civilního ve věci odnětí zbytkového statku za spoluvlastníka označen i Otakar Skřivan. Závěr obecných soudů tedy nelze považovat za extrémní či excesivní. Ústavní soud se obdobnými námitkami zabýval již v dřívějších rozhodnutích, přičemž i tehdy došel k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 138/2000 ze dne 20. 6. 2000 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/11 ze dne 5. 10. 2012).
Pokud se týče námitky stran nedostatečného poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní týkající se §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., považuje Ústavní soud i tuto námitku za neopodstatněnou. Z vyžádaných spisů vyplývá, že stěžovatelce bylo již v rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, referátu pozemkového úřadu, č. j. PÚ/439/92-203/4 ze dne 26. 8. 1992 (ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství o opravném prostředku ze dne 4. 12. 1992) sděleno, že potřebné důkazy v rozsahu ustanovení §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. nebyly stěžovatelkou předloženy. Stěžovatelka byla poučena, že se v souladu s §4a odst. 5 citovaného zákona může se svým nárokem obrátit na soud. Právě v tomto soudním řízení pak mohla a měla veškerá tvrzení a důkazy svědčící o naplnění podmínek §4a odst. 3 uvést. Ze spisu ovšem vyplývá, že stěžovatelčin návrh byl rozhodnutím Okresního soudu v Tachově č. j. 4 C 139/93-53 ze dne 18. 2. 1997 zamítnut, jelikož v rozporu se zákonným ustanovením směřoval pouze proti Okresnímu úřadu v Tachově jako odpůrci. Stěžovatelka sice poté podala odvolání, to však vzala zpět. V ústavní stížnosti ani v řízení před obecnými soudy přitom neuvedla, že by podala návrh nový, kterému by bylo vyhověno. Stěžovatelka tedy již dříve měla příležitost, aby jí soudy postupem podle §4a zákona č. 229/1991 Sb. uznaly status oprávněné osoby, avšak této příležitosti nevyužila. Zamítnutí jejího návrhu v nyní projednávané věci navíc nebylo důsledkem nesplnění procesních povinností stěžovatelky, nýbrž toho, že dané ustanovení se na započatý proces převod majetku mezi Otakarem Skřivanem a Jaroslavem Čabradou podle názoru krajského soudu nevztahovalo.
Pokud stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů pro ni bylo překvapivé, nelze se ani s tímto argumentem ztotožnit. Již od výše uvedených správních rozhodnutí z roku 1992 je zřejmé, že hlavní překážkou v restitučních řízeních stěžovatelky je skutečnost, že druhá polovina předmětných nemovitostí nebyla na Jaroslava Čabradu nikdy převedena. Z toho důvodu byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, a soudy tak postupovaly zcela v souladu s předchozími správními rozhodnutími i rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 93/99 ze dne 27. 2. 2001 (kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, referátu pozemkového úřadu, č. j. RPÚ/R/6681/99-72/9 ze dne 4. 2. 1999).
Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud konečně nespatřuje ani v údajných procesních pochybeních správních orgánů. I kdyby totiž stěžovatelka měla být účastníkem správního řízení, jejím právům již byla poskytnuta dostatečná ochrana v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu. Stěžovatelka v soudním řízení dostala prostor tvrdit a prokazovat veškeré podstatné okolnosti případu, soudy se jejími podáními plně zabývaly a následně rozhodly v souladu s původními rozhodnutími správních orgánů. Stěžovatelka konečně shledává porušení svých základních práv v tom, že se soudy nezabývaly tím, zda lze Drahomíru Šolarovou považovat za oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb. Obecné soudy nicméně stěžovatelce vysvětlily, že i kdyby Drahomíře Šolarové postavení oprávněné osoby nenáleželo, na výsledku řízení ve vztahu ke stěžovatelce by to nemohlo ničeho změnit.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu