ECLI:CZ:US:2014:1.US.1682.14.1
sp. zn. I. ÚS 1682/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, se sídlem Karola Sliwky 621/5, 733 01 Karviná - Fryštát proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 225/2013-218 ze dne 24. 10. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, č. j. 105 T 145/2013-174 ze dne 19. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku pak byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zavázán zaplatit poškozené škodu ve výši 10.700 Kč. Stěžovatel považoval uložený trest za nepřiměřeně vysoký. Mínil, že soud nepřihlédl k jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, doznání, omluvě poškozené a projevené upřímné lítosti. Brojil rovněž proti tomu, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, a sice výslech svědků, kteří nepochybně měli mluvit v jeho prospěch. Po jejich výslechu by podle přesvědčení stěžovatele byl zvolen mírnější trest. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto napadeným usnesením krajského soudu a dovolání bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho násilí nesměřovalo k zmocnění se cizí věci, ale až po zmocnění se cizí věci užil násilí v úmyslu urychleně opustit místo činu (krádeže) a že se tedy nemohl dopustit zločinu loupeže. Argumentace obecných soudů tedy neobstojí a měly být tedy provedeny důkazy, které by potvrdily stěžovatelovo tvrzení. Stěžovatel je přesvědčen, že v postupu nalézacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces právě tím, že soud bez náležitého zdůvodnění dal zapravdu výpovědi poškozené, což postupně soud dovolací i odvolací posvětily jakožto postup správný a zákonný.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu