ECLI:CZ:US:2014:1.US.1776.14.1
sp. zn. I. ÚS 1776/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravia Green Power, s. r. o., se sídlem K. Mašity 409, 252 31 Všenory, zastoupené Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem, AK se sídlem Washingtonova 1599/17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 7 Afs 80/2013-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2013 č. j. 10 Af 620/2012-64.
Z rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka dodala distribuční společnosti E.ON Distribuce, a. s., elektřinu vyrobenou ze slunečního záření. Tím se stala poplatníkem odvodu podle ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů. Distribuční společnost jako plátce daně odvedla částku představující výši odvodu (za měsíc červenec 2012) správci daně, s čímž stěžovatelka nesouhlasila, neboť nově zavedená povinnost solárního odvodu podle jejího přesvědčení postupně likviduje její majetkovou podstatu. Stěžovatelka si na postup plátce daně stěžovala, její stížnosti však Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 18. 9. 2012 č. j. 431436/12/077910302673 zamítl. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 12. 11. 2012 č. j. 8323/12-1200 odvolání stěžovatelky odmítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Žalobu stěžovatelky proti žalovanému finančnímu ředitelství Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 10. 7. 2013 č. j. 10 Af 620/2012-64 jako nedůvodnou. Proti rozsudku správního soudu prvního stupně podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 uvedl, že v obecné rovině je úprava solárního odvodu v souladu s ústavním pořádkem, a pokud stěžovatelka namítala likvidační dopad odvodu, tzv. rdousící efekt, nebylo možné zabývat se námitkami tohoto charakteru v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení na něj navazujícím. Nejvyšší správní soud připomněl, že v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 dal dostatečně zřetelně najevo, že zohlednit dopad solárního odvodu v individuálních případech lze za stávající právní úpravy pouze prostřednictvím institutu prominutí daně podle ustanovení §260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v návaznosti na §259 téhož zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatelka s právním názorem Nejvyššího správního soudu nesouhlasila a uvedla, že v případě zjištění likvidačního dopadu solárního odvodu na poplatníka poskytuje dle jejího názoru stávající právní úprava finančním orgánům pravomoc rozhodnout o uložení povinnosti opravit vadně sraženou daň a vrátit případný přeplatek daně poplatníkovi ve smyslu §237 odst. 4 daňového řádu. Argument správního soudu o nedostatku potřebných právních mechanismů označila za lichý a rozporný s principem legitimního očekávání a právní jistoty. Dodala, že i v případě poněkud ne zcela jasně stanoveného způsobu obrany výrobce elektrické energie ze slunečního záření nemůže soud odmítnout rozhodnout z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by podle stěžovatelky představoval odmítnutí spravedlnosti. Pokud jde o institut paušálního prominutí daně podle §260 odst. 1 daňového řádu, stěžovatelka ho považuje za neefektivní řešení daného problému, neboť Ministerstvo financí dlouhodobě zaujímá stanovisko, že odvod neničí majetkovou základnu poplatníka, na prominutí daně není právní nárok a proti negativnímu rozhodnutí ministra financí není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že daňové orgány a správní soudy mohou v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně posoudit konkrétní případy výrobců elektrické energie a v případě, že tak nečiní a odkazují ji na prominutí solárního odvodu ministrem financí, porušují její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatelky představoval její nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v řízení, ve kterém se přezkoumává postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není prostor pro posouzení, zda takový odvod nemá na výrobce elektrické energie likvidační dopad.
Ústavní soud předesílá, že podaná ústavní stížnost se prakticky doslovně shoduje s předchozí stěžovatelčinou ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 1. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1408/14. Z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, nosných rozhodovacích důvodů správních soudů a uplatněných stížnostních námitek lze oba případy považovat za téměř identické; obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k ústavní stížnosti stěžovatelky MGP 2, s. r. o., se shodným sídlem a zastoupené týmž jednatelem a právním zástupcem, jejíž ústavní stížnost v obdobné právní věci Ústavní soud rovněž odmítl usnesením ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14 jako zjevně neopodstatněnou.
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť závěry shora označených rozhodnutí prvního a druhého senátu Ústavního soudu jsou beze zbytku uplatnitelné i v projednávané věci. Jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce nepochybně známá, a proto na ně postačí v podrobnostech odkázat. Pro účely projednávané věci lze pouze připomenout, že závěry vyjádřené Nejvyšším správním soudem v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud opakovaně aproboval a je tak zřejmé, že v otázce prostoru pro řešení otázky negativního dopadu do individuálních poměrů poplatníků daně je s Nejvyšším správním soudem ve shodě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 61/14 ze dne 27. 2. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1155/14 ze dne 7. 5. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1279/14 ze dne 8. 7. 2014 a řada dalších, dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 18/2/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu