ECLI:CZ:US:2014:1.US.1860.14.1
sp. zn. I. ÚS 1860/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Duška, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké nám. 119, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2014 č. j. 7 Co 444/2014-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl změněn rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 9. 5. 2013 č. j. 18 C 4/2013-22 tak, že se žaloba na zaplacení částky 11 934 Kč z titulu úroku z prodlení z částky 51 000 Kč, přiznané jako náhrada nákladů řízení, zamítá. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že žalobce (stěžovatel) nemá právo požadovat vedle přiznaných nákladů řízení též úroky z prodlení, neboť nárok na náhradu nákladů řízení má základ v právu procesním, které však tuto možnost nezakotvuje.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se v daném případě jedná o rozhodnutí nesprávné a že obecný soud vybočil ze standardního výkladu, který je v praxi respektován.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozhodnutím soudu, ani v řízení předcházejících jeho vydání, nedošlo.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
7. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
8. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Odvolací soud sice změnil rozsudek soudu I. stupně, své rozhodnutí však patřičně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Odůvodnění rozhodnutí je s ohledem na charakter sporu dostatečné a vyhovuje obecným požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek je tak posuzovaná ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry odvolacího soudu a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, a to za situace, kdy proti němu není přípustné ani dovolání. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu