ECLI:CZ:US:2014:1.US.1871.13.1
sp. zn. I. ÚS 1871/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti AUTO KOUT CENTRUM, spol. s r.o., se sídlem Praha 9, Klenovská 102, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č.j. 13 Co 534/2007-338, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 6. 2007, č.j. 9 C 221/2005-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelky garantovaná jí čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda předmětný návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje toliko specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelka všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpala. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatelka totiž nebyla povinna vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bylo tedy jen na uvážení stěžovatelky, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl však §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovatelce zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. S ohledem na výše uvedené je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího soukromého práva poskytuje, v posuzované věci dovolání. Podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, č.j. 13 Co 534/2007-338, se neuplatní žádná z výjimek dle §238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisí právě a jen na tom, zda bude dovolacím soudem shledáno naplnění podmínek vymezených ustanovením §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byla stěžovatelka v rozsudku odvolacího soudu náležitým způsobem poučena.
8. Ústavní soudem bylo dotazem učiněným u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 7. 2014 zjištěno, že stěžovatelka dne 18. 6. 2013 (tj. několik dní po podání ústavní stížnosti) podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že řízení o dovolání stěžovatelky doposud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka dosud nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je proto předčasná. Není totiž vyloučeno, že dovolací soud posoudí dovolání stěžovatelky jako přípustné a po jeho věcném projednání návrhu stěžovatelky vyhoví.
9. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud dovoluje připomenout, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona, ani v judikatuře Ústavního soudu. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nepředstavuje ani řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2162/11, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatelka může domoci ochrany svých práv, není pro zásah Ústavního soudu zásadně důvod. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nebude stěžovatelka na svých právech nijak poškozena. Pokud totiž v řízení o dovolání nebude úspěšná, nebude zde žádná překážka, která by jí bránila v podání nové ústavní stížnosti, v níž bude moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení a zároveň jí brojit i proti rozhodnutí soudů nižších stupňů.
10. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
11. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavnímu soudu nezbylo než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2014
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu