ECLI:CZ:US:2014:1.US.1956.12.1
sp. zn. I. ÚS 1956/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů - ze dne 13. března 2014 sp. zn. I. ÚS 1956/12 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Fišera, zastoupeného Mgr. Tomášem Radou, advokátem, se sídlem Na Sadech 2017/13, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2012 č. j. 5 Co 630/2012-34, jímž byl potvrzen výrok elektronického platební rozkazu o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2012 č. j. 5 Co 630/2012-34 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto nálezu uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Strakonicích elektronickým platebním rozkazem ze dne 28. 11. 2011 č. j. 7 EC 479/2011-19 uložil žalovanému (stěžovateli), aby zaplatil žalobkyni Capital Recovery Trust, a. s., částku ve výši 968 Kč (přepravné a přirážka) a aby žalobkyni zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 6 920 Kč.
3. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal stěžovatel odvolání ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve kterém navrhoval snížení výše náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných dle ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."). Argumentoval především tím, že mu bylo vedlejším účastníkem úmyslně zabráněno pohledávku včas a bez soudního jednání zaplatit. Krátce po vzniku pohledávky se stěžovatel dostal do dlouhodobé pracovní neschopnosti, proto ji nemohl včas uhradit osobně u původního věřitele. Číslo účtu věřitele mu nebylo poskytnuto. Když po skončení pracovní neschopnosti pohledávku uhradit chtěl, bylo mu sděleno, že již byla postoupena. V dopise, ve kterém mu bylo postoupení pohledávky následovně oznámeno, nebylo uvedeno místo, kde by mohla být pohledávka postupníkovi uhrazena. Postupník pak dále postoupil pohledávku vedlejšímu účastníku řízení, který podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Z toho teprve stěžovatel zjistil číslo účtu, na který mohl pohledávku uhradit, což také učinil.
4. Odvolací soud napadeným usnesením elektronický platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení potvrdil, neboť námitku stěžovatele neshledal opodstatněnou. Příčina vzniku sporu totiž měla ležet výhradně na straně stěžovatele. Ode dne vzniku pohledávky 18. března 2011 až do dne 25. března 2011, kdy se stal stěžovatel práce neschopným, mohl svůj dluh uhradit. Totéž platí pro dobu po 30. červnu, kdy stěžovatelova pracovní neschopnost skončila, neboť k prvnímu postoupení pohledávky došlo až dne 15. září 2011. Odvolací soud dodal, že stěžovatel mohl navíc zmocnit třetí osobu a pověřit ji úhradou dluhu, nebo jej mohl uhradit poštovní poukázkou na adresu věřitele. Důvodná podle něj není navíc ani námitka, že nebyl vyzván žalobcem či jeho předchůdci k zaplacení dluhu, neboť si byl po celou dobu existence dluhu vědom. Z těchto důvodů nebylo možné aplikovat ustanovení §150 o. s. ř.
II. Argumentace stran
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumentaci, kterou použil v odvolacím řízení. Nadto předložil Ústavnímu soudu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2012 č. j. 5 Co 304/2012-58, ve kterém odvolací soud rozhodoval o obsahově totožném odvolání stěžovatele (žalovaného) proti elektronickému platebnímu rozkazu ve výroku o nákladech řízení. Návrh na jeho vydání podal taktéž vedlejší účastník a shoduje se jak ve výši přiznané pohledávky a důvodu jejího vzniku, tak v přiznané náhradě nákladů řízení. V tomto usnesení odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 968 Kč, tj. ve výši jednonásobku žalované částky. Své rozhodnutí odůvodnil především zohledněním nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k výši náhrady nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob. Stěžovatel proto konstatuje, že rozhodování odvolacího soudu je nejednotné a napadené usnesení je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Shodně jako ve zmíněném nálezu ani v posuzovaném případě neměl žalobce téměř žádné náklady, neboť se jednalo o tzv. formulářovou žalobu, což měly obecné soudy při rozhodování zohlednit.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že s námitkami týkajícími se užití ustanovení §150 o. s. ř. se v odůvodnění dostatečně vypořádal. K argumentaci zmíněným nálezem pak poukazuje na to, že byl vyhlášen až dne 29. 3. 2012, tedy až po vydání napadeného usnesení, přičemž od jeho vyhlášení krajský soud právní názor v něm vyjádřený respektuje. Tím odůvodňuje i namítaný rozpor v rozhodování téhož senátu, případně soudu, a navrhuje stížnost zamítnout.
7. Vedlejší účastník, společnost Capital Recovery Trust, a. s., nevyužil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti, a vzdal se tak svého postavení jako vedlejšího účastníka v řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a došel k závěru, že stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) vyjádřil k výši náhrady nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob. Ty jsou návrhem majícím podobu využitého vzoru, od kterého se odlišují jen natolik, aby mohly být co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizovány. Právní argumentace, její stylizace a formální vyjádření jsou však totožné, nebo vykazují jen drobné odchylky (bod 28). Jedná se typicky o "bagatelní" pohledávky ze spotřebitelských smluv, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem (bod 27). Výše přiznané náhrady nákladů má obecně kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka řízení při úspěšném uplatnění či bránění práva. V řízeních o formulářových žalobách jsou tyto náklady podstatně nižší než u běžných žalob, neboť úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Obecné soudy by tak měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů. Náhradu nákladů ve výši jednonásobku vymáhané jistiny Ústavní soud považoval za odpovídající (bod 31).
10. Výše zmíněné principy byly následně aplikovány v řadě rozhodnutí Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), usnesení sp. zn. II. ÚS 2979/12 ze dne 7. 5. 2013 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)].
11. Je zjevné, že návrh na zahájení řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, proti jehož výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání a o kterém bylo rozhodnuto usnesením napadeným projednávanou ústavní stížností, splňuje podmínky nastíněné výše. Byl podán v podobě formulářové žaloby a jednalo se o pohledávku ze smlouvy o přepravě, tedy spotřebitelské smlouvy. O náhradě nákladů řízení, jejíž výše převyšuje vymáhanou částku více než sedmkrát, pak bylo rozhodnuto pouze na základě skutečnosti, že žalobce měl úspěch ve věci, aniž by bylo přihlédnuto ke kontextu jednání žalobce, tedy ke skutečně vynaloženým nákladům řízení. Totéž se vztahuje na odvolací řízení, ve kterém bylo přihlíženo pouze k důvodům hodným zvláštního zřetele dle ustanovení §150 o. s. ř., tedy ke konkrétním okolnostem případu, nikoli však ke kontextu jednání žalobce. Soudy tak při rozhodování nepřihlédly k výše zmíněným principům a v důsledku toho porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud si je vědom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. března 2012, a odvolací soud tak neměl k dispozici zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 vydaný až 29. 3. 2012. Tato skutečnost však nezakládá neopodstatněnost projednávané ústavní stížnosti. Závěry předmětného nálezu jsou totiž založeny na obecných principech vyplývajících z Listiny, a to především z práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, které jsou v nálezu pouze vytyčeny v rámci odůvodnění rozhodnutí. Nezakládají tedy nové pravidlo či pravidla, u kterých by bylo třeba zohledňovat časovou působnost jako v případě nálezů zrušujících normativní právní akty, a proto se vztahují jak na řízení vedené 17 dnů před jeho vydáním, tak na řízení vedené po něm. Zejména s ohledem na princip právní jistoty je proto nepřípustné, aby bylo ve dvou v podstatě totožných případech rozhodnuto diametrálně odlišně pouze z toho důvodu, že soud rozhodnul o jednom z nich o několik dní či týdnů dříve. Princip právní jistoty však není "zpětnou působností" zmíněného nálezu ohrožen, neboť de facto byla jeho "zpětná působnost" omezena šedesátidenní lhůtou pro podání ústavní stížnosti, stanovenou v ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. V novém rozhodnutí bude muset odvolací soud principy uvedené výše a ve zmíněné ustálené judikatuře Ústavního soudu zohlednit.
13. Vzhledem k výše uvedené argumentaci tak Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.