ECLI:CZ:US:2014:1.US.20.12.1
sp. zn. I. ÚS 20/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zborova Dvořáka, zastoupeného Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Na Vinici 31, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 33 Cdo 128/2009-188 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008 č. j. 51 Co 145/2008-140, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze s tvrzením, že soudy porušily svým postupem čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se Ing. Ondřej Hrubý domáhal proti stěžovateli zaplacení částky 6 000 000 Kč (z toho 4 600 000 Kč doplatek provize a 1 400 000 Kč záloha provize). Stěžovatel jako advokát dne 4. 9. 2003 uzavřel s Ing. Hrubým (budoucím nájemcem) a společností HERITAGE 2000, s. r. o. (dále jen "společnost") jako zprostředkovatelem smlouvu o zajišťovací úschově, na jejímž základě Ing. Hrubý složil do úschovy ke stěžovateli mimo jiné částku 4 600 000 Kč jako doplatek budoucí provize společnosti za zprostředkování. Podmínkou pro vyplacení depozita bylo zajistit uzavření smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ve prospěch Ing. Hrubého (pozn.: na základě smlouvy uzavřené mezi Ing. Hrubým a společností ze dne 26. 8. 2003 o zprostředkování kontraktu s Městskou částí Praha 1. Stěžovatel měl vydat společnosti doplatek provize po splnění podmínky - předložení Smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a o užívání prostor za účelem stavby (dále jen "Smlouva"), uzavřené budoucím pronajímatelem městskou částí Praha 1, kde jako budoucí nájemce bude uveden Ing. Hrubý. Stěžovatel vydal doplatek provize zástupci společnosti dne 4. 12. 2003 na základě předložení Smlouvy vyhotovené dne 9. 9. 2003.
Ing. Hrubý namítal, že stěžovatel nebyl oprávněn doplatek provize vyplatit, jelikož listina mu předložená nebyla fakticky smlouvou, když neobsahovala podpisy žádné ze smluvních stran, resp. neobsahovala ani pravý podpis zástupce městské části, ani ověřovací doložku a další dva podpisy zastupitelů, jak to vyžaduje příslušný právní předpis.
Soud prvního stupně žalobu Ing. Hrubého proti stěžovateli zamítl. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit Ing. Hrubému částku 4 600 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že předmětná Smlouva nesplňuje zákonné podmínky §105 odst. 1, 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a stěžovatel jako advokát nedbal potřebné opatrnosti a pouze na základě předložení listiny, která nesplňovala zákonné náležitosti podpisu městské části pro takovou listinu, vydal zástupci společnosti doplatek provize ve výši 4 600 000 Kč. Jako zcela irelevantní označil soud námitky stěžovatele stran absence oprávnění přezkoumávat platnost Smlouvy. Uvedl, že nebylo povinností stěžovatele přezkoumávat platnost Smlouvy z hlediska jejího obsahu, bylo však jeho povinností dbát na to, aby obsahovala platný podpis městské části, resp. osoby k tomu oprávněné, se všemi zejména formálními náležitostmi plynoucími z příslušných právních předpisů.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti výroku ukládajícímu mu povinnost zaplatit částku 4 600 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Své rozhodnutí opřel o příslušná ustanovení zákona č. 131/2000 Sb., přičemž za stěžejní označil otázku, zda stěžovatel jako advokát měl poznat, resp. mít pochybnosti o tom, že listina ze dne 9. 9. 2003 nezachycuje platný projev vůle městské části Praha 1. K tomu soud uvedl, že Smlouva obsahovala doložku (razítko) městské části Praha 1, která však nebyla vyplněna a nebyla zákonem stanoveným způsobem podepsána; z toho měl stěžovatel vyvodit, že připojením této doložky dala městská část najevo, že jde o právní úkon (smlouvu), k jehož platnosti bylo nutné předchozí zveřejnění, schválení nebo souhlas městské části, a že schází podpisy dvou k tomu pověřených členů zastupitelstva městské části (viz též §34 odst. 2, §36 odst. 1, 3 a §43 zákona č. 131/2000 Sb.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy porušily princip řádného a spravedlivého procesu tím, že vyvodily takové skutkové závěry, pro něž není opora v provedeném dokazování. V průběhu řízení před shora označenými soudy mělo dojít k porušení principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva, jakož i zásady volného hodnocení důkazů, protože provedené právní hodnocení soudu prvního stupně a soudů odvolacího a dovolacího si výrazným způsobem odporují anebo jsou dokonce v extrémním rozporu se závěry, k nimž původně dospěl soud prvního stupně. Stěžovatel argumentuje též povinností soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat se všemi důkazy a tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Na závěr navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označené rozsudky Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze zrušil.
II.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
V projednávané věci obecné soudy posuzovaly povinnost stěžovatele jako advokáta při výkonu činnosti posuzovat pravost předložené listiny ve smyslu jejích formálních náležitostí - podpisy a ověření, přičemž dospěly k závěru, že k tomu byl povinen. Při advokátní úschově advokát uzavírá smlouvu s dvěma (či více) smluvními stranami, jejímž účelem je zajištění řádného splnění povinností vyplývajících ze smluv mezi nimi uzavřených. Smlouva o úschově je trojstranná smlouva, která vytváří práva a povinnosti všem zúčastněným stranám - advokátu jakožto správci, nabyvateli a převodci. Jejím největším benefitem by měla být důvěryhodnost a odbornost.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí plyne, že soudy řádně shrnuly skutková zjištění a o ně opřely svá rozhodnutí, která následně podložily příslušnou zákonnou úpravou. V rozhodnutí obecných soudů tudíž není možné spatřovat rozpor s ústavně zaručenými základními právy účastníků řízení. Jestliže odvolací soud uvádí, že bylo povinností stěžovatele dbát na to, aby listina obsahovala pravý a platný podpis budoucího pronajímatele se všemi zákonnými náležitostmi, pak jde o výklad soudu, který není v rozporu se zákonem; v rámci transakce bezpochyby dochází ze strany advokáta ke zkoumání splnění podmínek pro uvolnění úschovy (depozita).
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Z uvedeného je zřejmé, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy přitom vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu. V odůvodnění vysvětlily postup, jakým důkazy hodnotily, přičemž jim není možné vytýkat, že by jejich závěry byly překvapivé či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu