ECLI:CZ:US:2014:1.US.2032.14.1
sp. zn. I. ÚS 2032/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. R., t. č. Věznice, nám. Míru 55,507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2014 č. j. 6 To 102/2013-985 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 11 Tvo 7/2014-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu osobní svobody, zakotveného v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. l, písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu. Nejvyšší soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí dále vyplývá, že byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 54 T 1/2013 uznán vinným trestným činem vraždy, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let. Proti tomu rozsudku podal stěžovatel odvolání.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím s tím, že odůvodnění důvodů vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, tedy vazby útěkové, v napadených rozhodnutích neobstojí. Stěžovatel má za to, že vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) u něj nebyl dán, neboť nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplynula obava, že by uprchl, nebo že by se skrýval, nechystal se odstěhovat, a to ani do zahraničí. Stěžovatel totiž pobýval v době svého zatčení v místě svého bydliště a přebíral si poštu. Důvodem pro trvání vazby pak podle stěžovatele nemůže být ani skutečnost, že Krajský soud v Ostravě dne 19. 8. 2013 vydal rozsudek, kterým byl stěžovateli uložen dlouhý trest odnětí svobody. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nebylo rozhodováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. V rámci trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz o smrti poškozeného, neboť tento nebyl prohlášen za nezvěstného ani za mrtvého, nebylo nalezeno jeho tělo. Z těchto důvodů došlo k zásahu do jeho práva na osobní svobodu a práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozbu útěku značně existencí nepravomocného odsuzujícího rozsudku zesílena (srov. zamítavý nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014).
7. Co se týče evropské Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1, písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1, písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. Tyto podmínky však v posuzovaném případě splněny byly a příslušné soudy se žádných excesů nedopustily.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu