ECLI:CZ:US:2014:1.US.2312.14.1
sp. zn. I. ÚS 2312/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky AMT, s. r. o., Příbram, se sídlem U Nikolajky 382, Praha 5, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014 č. j. 23 Cdo 3635/2013-353 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 21 Co 433/2009-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu [(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. V textu ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, podle nichž jí nic nebránilo v tom, aby i po odstoupení od smlouvy kontejnery dále vyvážela a plnila tak smlouvu. Podle stěžovatelky by však v takovém případě nastala situace, kdy by nejenže neobdržela od Technických služeb města Příbrami (dále jen "žalovaný") odpovídající plnění, ale riskovala by i vedení trestního řízení proti svým zaměstnancům pro krádež. K tomu uvedla citaci nálezu Ústavního soudu obsahující obecně pravidla výkladu právních předpisů obecnými soudy a navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka po žalovaném domáhala zaplacení 1 634 609 Kč s příslušenstvím z titulu ušlého zisku. Stěžovatelka uzavřela s žalovaným dne 21. 3. 2002 smlouvu o svozu a likvidaci tříděného odpadu. Stěžovatelka přestala fakticky svozy vykonávat ode dne 27. 12. 2005 a dopisem ze dne 16. 1. 2006 sdělila žalovanému, že svozy odpadu s ohledem na jeho postoj nebude vykonávat. Žalovaný smlouvu se stěžovatelkou k datu 15. 2. 2006 jednostranně vypověděl dopisem ze dne 9. 2. 2006, a to pro porušování smluvních povinností stěžovatelkou (režim svozu odpadu aj.).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zaplacení částky 1 157 745 Kč bez DPH, ve zbývající části ponechal výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nedotčen. Krajský soud rozhodoval ve věci poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno v rozsahu týkajícím se částky 1 157 745 Kč bez DPH a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu se měl krajský soud zabývat otázkou existence příčinné souvislosti mezi neplatným odstoupením od smlouvy dopisem žalovaného ze dne 9. 2. 2006 ke dni 15. 2. 2006 a požadovaným ušlým ziskem stěžovatelky za dobu od 16. 2. 2006 do 31. 3. 2006. Krajský soud v tomto novém řízení dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti. Konstatoval, že neplatné odstoupení od smlouvy žalovaným není podstatnou a rozhodující příčinou, jejímž bezprostředním následkem, k němuž by bez neplatného odstoupení od smlouvy žalovaným nedošlo, byla stěžovatelkou tvrzená majetková újma ve formě ušlého zisku. Pokud stěžovatelka považovala smlouvu za platnou, nic jí nebránilo, aby volně přístupné kontejnery nadále vyvážela. Současně nelze příčinnou souvislost shledávat v konfliktu s městskou policií; tento závěr odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud ve svém jinak kasačním rozsudku správným. Vzhledem k tomu, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, tedy protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a presumované zavinění, musejí být splněny kumulativně, je pro rozhodnutí zcela postačující, že jedna z nich splněna není.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že stěžovatelka považuje za neřešenou otázku, zda a za jakých podmínek lze v případě neplatného odstoupení od smlouvy jednou ze stran spravedlivě požadovat po straně druhé, aby pokračovala v plnění podle platné smlouvy, případně se o takové plnění pokoušela. Krajský soud však na základě předchozího rozhodnutí dovolacího soudu řešil otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi neplatným odstoupením od předmětné smlouvy a požadovaným ušlým ziskem v příslušném období. S odkazem na krajským soudem zjištěný skutkový stav věci Nejvyšší soud uzavřel, že právní otázka položená stěžovatelkou nemůže založit přípustnost podaného dovolání.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva nebo svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv či svobod dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů, podle nichž jí nic nebránilo v tom, aby i po odstoupení od smlouvy kontejnery dále vyvážela a plnila tak své povinnosti plynoucí z příslušné smlouvy. Závěry obecných soudů, jež jsou pro Ústavní soud v nyní posuzovaném řízení relevantní, se však vztahují výlučně na posouzení příčinné souvislosti mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku na straně stěžovatelky a jednáním žalované spočívajícím v odstoupení od smlouvy se stěžovatelkou. Avšak ani další námitky stěžovatelky vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se v rámci rozhodování řídily a která zákonná ustanovení použily. Obecné soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, který by snad založil oprávnění Ústavního soudu ke kasačnímu zásahu. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že podle ustálené praxe je stěžovatel povinen vyčerpat procesní prostředky v souladu se zákonem - zejména je musí uplatnit v příslušných lhůtách a v souladu se zákonnými podmínkami jejich uplatnění (forma, obsah - adekvátní důvody atd.). Nesplní-li podmínky jeho přípustnosti či přijatelnosti, nastává z procesního hlediska situace, jako by jej neuplatnil vůbec (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 379). Jestliže Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, pak byla nastolena otázka, zda je stěžovatelka oprávněna již z tohoto důvodu k podání ústavní stížnosti. Vzhledem k důvodu odmítnutí dovolání však Ústavní soud nepovažoval za vhodné založit svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti na této procesní situaci.
9. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu