ECLI:CZ:US:2014:1.US.2351.13.1
sp. zn. I. ÚS 2351/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kříže, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Brno, Starobrněnská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2013, č.j. 29 Cdo 1298/2012-196, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č.j. 5 Cmo 284/2011-146, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2011, č.j. 44 Cm 193/2009-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Krajský soud v Plzni svým směnečným platebním rozkazem ze dne 17. 8. 2009, č.j. 44 Cm 193/2009-27, uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejšímu účastníku, obchodní společnosti FINCOM TRADE LTD., směnečnou sumu ve výši 4.426.356,- Kč včetně postižních práv. Učinil tak poté, co mu vedlejší účastník předložil originály dvou směnek vlastních vystavených stěžovatelem a znějících na částku 4.178.759,- Kč a částku 247.600,- Kč. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil stěžovatel v zákonné lhůtě námitky. Krajský soud v Plzni však těmto námitkám nevyhověl, když svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2011, č.j. 44 Cm 193/2009-111, rozhodl o tom, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti. K námitce stěžovatele, že tento směnečné listiny nikdy neviděl a že mu zřejmě byly předloženy k podpisu spolu s jinými listinami, aniž by věděl, že podepisuje směnky, soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel na podporu tohoto tvrzení soudu nepředložil žádné důkazy. Podle soudu prvního stupně bylo navíc na stěžovateli, aby se s listinami, jež jsou mu předkládány k podpisu, před jejich podpisem seznámil. K námitkám stěžovatele, že se jednalo o blankosměnky, že nemohl znát datum splatnosti a že mu směnky nebyly prezentovány, soud uvedl, že ani v těchto bodech stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když neoznačil důkazy, které by tato jeho tvrzení potvrzovaly.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č.j. 5 Cmo 284/2011-146. Odvolací soud poukázal na to, že s ohledem na zásadu koncentrace řízení, vyjádřenou v §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), se může zabývat pouze těmi námitkami, jež stěžovatel uplatnil proti směnečnému platebnímu rozkazu v zákonem stanovené lhůtě. K nim uvedl, že nevěnoval-li stěžovatel patřičnou pozornost písemnostem, na něž připojil svůj podpis, nemůže si být jist ani tím, kolik směnek vlastně podepsal a jaké byly jejich náležitosti. Podle odvolacího soudu tak není jasné, z čeho stěžovatel dovozuje, že jím podepsané směnky neobsahovaly údaje o směnečné sumě a o datu splatnosti, tvrdí-li stěžovatel zároveň, že předmětné směnky nikdy neviděl a že si nebyl vědom toho, že podepisuje směnky. Odvolací soud neshledal důvodnou ani tu námitku stěžovatele, že mu směnky nebyly prezentovány. K této námitce odvolací soud uvedl, že obě směnky byly opatřeny doložkou "bez protestu", a tudíž je třeba uplatnit vyvratitelnou domněnku, že směnky byly žalovanému prezentovány včas. I v případě, kdy by stěžovatel předložil důkaz o opaku (což se však dle odvolacího soudu nestalo), by tato skutečnost nemohla změnit nic na tom, že zmeškání lhůt uvedených v čl. I §53 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"), nemá žádný dopad do práv majitele směnky vůči přímým dlužníkům, k nimž stěžovatel jako výstavce vlastní směnky patří. Námitkou stěžovatele, že podpisy na směnkách nejsou jeho pravým podpisem, se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval, neboť tato námitka nebyla vznesena v zákonné lhůtě, ale až při jednání před soudem prvního stupně. Z téhož důvodu se odvolací soud nezabýval ani tvrzením stěžovatele, že vedlejšímu účastníku částku ve výši 4.426.359,- Kč nedluží. S ohledem na skutečnost, že námitka nedluhu byla stěžovatelem vznesena opožděně, se odvolací soud dále nezabýval ani tím, zda tuto námitku může stěžovatel s ohledem na zákonnou překážku vyplývající z čl. I §17 zákona směnečného a šekového vůči vedlejšímu účastníku vůbec uplatnit.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, č.j. 29 Cdo 1298/2012-196, odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud tak učinil proto, že stěžovatel mu ve svém dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud dále uvedl, že ani on (stejně jako soudy nižších stupňů) nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nezpochybnil pravost svého podpisu na směnkách ani že netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, jejichž prostřednictvím by vymezil kauzální námitku, že vedlejšímu účastníku nic nedluží.
III.
Rozhodnutí soudů všech stupňů napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní uvedl, že ačkoli se ve směnečném řízení bránil včas podanými námitkami, žádný ze soudů se jimi nikterak nezabýval. Soudy se dle názoru stěžovatele řádně nezabývaly ani jeho důkazními návrhy, když tyto byly obecnými soudy zamítnuty s odůvodněním, že nebyly uplatněny současně s námitkami. Takový postup však dle názoru stěžovatele odporuje judikatuře Ústavního soudu, který ve svém (stěžovatelem blíže nespecifikovaném) rozhodnutí uvedl, že koncentrace námitkového řízení se nevztahuje na důkazní návrhy. Protože obecné soudy svým postupem zabránily stěžovateli bránit se proti tomu, že vedlejší účastnice vůči němu uplatňuje více směnek, než kolik podepsal (a tudíž některé z nich musí být falešné), navrhl stěžovatel zrušení rozhodnutí soudů všech stupňů (s výjimkou směnečného platebního rozkazu).
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí soudů všech stupňů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Žádné ze shora naznačených pochybení, jež by jedině mohlo odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, však Ústavní soud ve věci neshledal. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se obecné soudy nezabývaly jím uplatněnými námitkami. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy (obzvláště soud odvolací) se v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito námitkami řádně a přesvědčivě vypořádaly, přičemž vysvětlily též to, z jakého důvodu považovaly námitky stěžovatele, jimiž tento popíral pravost svého podpisu na směnkách a dále tvrdil, že vedlejší účastnici žalovanou směnečnou částku nedluží, za námitky opožděně podané.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal také to, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že vedlejší účastnice vůči němu uplatňuje více směnek, než ve skutečnosti podepsal. Tomuto tvrzení však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, sám stěžovatel v řízení před obecnými soudy připustil, že v souvislosti s uzavřením kupní a leasingové smlouvy s právním předchůdcem vedlejší účastnice podepsal dvě směnky. Zároveň však poukazoval na to, že dvě předmětné, v řízení uplatňované směnky nikdy neviděl, neboť mu k podpisu byly předloženy patrně spolu s jinými listinami. Ústavní soud se v tomto bodě ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že bylo-li stěžovateli předloženo k podpisu více listin, bylo na něm, aby se s jejich obsahem seznámil. Pokud tak neučinil, pak dle názoru Ústavního soudu nemůže ani sám stěžovatel vědět, kolik směnek a s jakými náležitostmi vlastně podepsal. S ohledem na uvedené tak ani Ústavní soud nemohl dovodit, že by v řízení uplatňované směnky musely být "logicky falešné".
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že jeho důkazní návrhy byly obecnými soudy zamítnuty s nepřípustným odůvodněním, že stěžovatel tyto neučinil spolu s námitkami a jedná se tak o důkazní návrhy opožděné. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, navrhoval stěžovatel k prokázání svých tvrzení důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie (za účelem vyvrácení pravosti podpisu stěžovatele na předložených směnkách), znaleckým posudkem z oboru ekonomie (za účelem určení výše dluhu stěžovatele vůči vedlejší účastnici, resp. jejímu právnímu předchůdci), svědeckou výpovědí pana Hoška, příp. svou účastnickou výpovědí (za účelem zjištění majitelů případných dalších směnek vystavených stěžovatelem). Tyto důkazní návrhy však byly obecnými soudy zamítnuty pro jejich nadbytečnost, neboť jimi měly být prokázány skutečnosti, jež nebyly pro posouzení věci relevantní (otázka majitelů dalších směnek vystavených stěžovatelem), či skutečnosti, jež byly stěžovatelem namítnuty až po uplynutí zákonné lhůty a k nimž tak obecné soudy nemohly vůbec přihlížet. Není tedy pravdou, jak uvádí stěžovatel, že by jeho důkazní návrhy byly odmítnuty proto, že stěžovatel tyto návrhy nevznesl spolu s námitkami ve lhůtě dle §175 odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k uvedenému tak má Ústavní soud za to, že se obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatele řádně vypořádaly, přičemž Ústavní soud nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.
IV.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu