ECLI:CZ:US:2014:1.US.2433.13.1
sp. zn. I. ÚS 2433/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky NALOG CONSULTING s. r. o., se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 4 Ads 40/2013-35 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013 č. j. 12 Ad 16/2010-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z důvodu porušení ústavního principu uplatňování státní moci toliko v případech, mezích a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 3. 2010 č. j. 41082/010-9010-28.12.2009/22-POJ/PM/3 došlo k zamítnutí žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období od ledna do června 2007 v celkové výši 183 041 Kč. K odvolání stěžovatelky byla věc řešena Českou správou sociálního zabezpečení, která dne 4. 6. 2010 pod č. j. 323-9010-17.5.2010-1582/Prů zamítavé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. V soudním řízení pak byly závěry správních orgánů aprobovány, jak se podává z ústavní stížností napadených rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013 č. j. 12 Ad 16/2010-31 a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 4 Ads 40/2013-35.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nezákonností správních rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky směřující k vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, neboť v období ledna až června roku 2007 neexistovala k předmětné platbě zákonná povinnost. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, totiž v rozhodné době neobsahoval definici vyměřovacího základu pro odvod pojistného ze strany organizací a malých organizací. Správní orgány i obecné soudy dospěly ve věci na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 k závěru, že nedostatek zákonné definice pojmu vyměřovacího základu bylo možno překonat výkladem. Stěžovatelka však takový závěr odmítá a je přesvědčena, že měla být preferována interpretace ve prospěch soukromoprávního subjektu.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (anebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval problematikou legislativního pochybení spočívajícího v absenci zákonné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (viz např. rozsudky ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88, ze dne 25. 8. 2011 č. j. 3 Ads 73/2011-74 a ze dne 4. 1. 2012 č. j. 6 Ads 127/2001-90). Ústavní soud shledává, že rozhodný právní stav od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byl v judikatuře Nejvyššího správního soudu posouzen ústavně konformním způsobem. Pojem vyměřovacího základu bylo možné dovodit výkladem zákonné úpravy, aniž by se jednalo o protiústavní překročení rámce interpretačních metod a narušení principu právní jistoty. Nutno zdůraznit, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti jsou běžnou součástí pojistného plnění ze strany zaměstnavatelů; povinnost k odvodu pojistného nebyla v období ledna až června roku 2007 v zákoně zrušena, nýbrž zůstala zachována (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 1904/10).
6. Lze tak konstatovat, že obecné soudy i správní orgány postupovaly v předmětné věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu