ECLI:CZ:US:2014:1.US.2437.13.1
sp. zn. I. ÚS 2437/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky REALITY INVESTMENT, s. r. o., se sídlem Nové Město, Revoluční 1082/8, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kroftova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 3777/2012-253, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. 4 Cmo 139/2012-202 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2012 č. j. 39 ECm 6/2010-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky ve výši 137 246 Kč, uplatněná vůči stěžovatelce (žalované) z titulu neuhrazeného dluhu na nájemném za pronájem lešení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2012 č. j. 39 ECm 6/2010-162 bylo podané žalobě na plnění v celém rozsahu vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí první instance v rozsudku ze dne 20. 6. 2012 č. j. 4 Cmo 139/2012-202 ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 3777/2012-253 jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací a dovolací soud se řádně nezabývaly otázkou aktivní věcné legitimace žalující strany k uplatnění nároku na zaplacení dlužného nájemného. Vyslovila přesvědčení, že současná žalobkyně, obchodní společnost ISLAMORADA s. r. o., v likvidaci, nemohla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 10. 2009 od původního žalobce (obchodní korporace PLAT - ROZ s. r. o.) dotčené majetkové právo platně nabýt, neboť v době od 1. 3. 2009 do 1. 12. 2011 neměla osobu způsobilou za ni jednat. Skutečnost, že smlouva o postoupení pohledávky byla za žalobkyni podepsána třetí osobou (nynějším likvidátorem společnosti) v intencích plné moci udělené jí původním jednatelem, nemůže podle názoru stěžovatelky řečený nedostatek zhojit.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Obecné soudy při řešení předmětného nároku na zaplacení dlužného nájemného nevybočily z mezí ústavnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje hmotněprávní názor vážící se k tvrzenému nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně. Z ústavněprávního hlediska však meritornímu závěru soudů nelze nic vytknout. Rozhodnutí ve věci jsou řádně a logicky odůvodněna. Obecnými soudy provedené posouzení otázky věcné legitimace žalující strany k uplatnění nároku na plnění se zřetelem k uzavřené smlouvě o postoupení pohledávky tak nepředstavuje porušení ústavních kautel. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil okolnosti, které by jej vedly k závěru, že by rozhodování obecných soudů v dané věci vykazovalo protiústavní charakter (což by jedině pro Ústavní soud znamenalo oprávnění k zásahu). Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. Zásah do práva na spravedlivý proces tedy u stěžovatelky nebyl shledán.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na způsob rozhodnutí již nebylo samostatně rozhodováno o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu