ECLI:CZ:US:2014:1.US.2454.13.1
sp. zn. I. ÚS 2454/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele, společnosti Václav Jelínek, s. r. o., IČ: 28710967, se sídlem Chabařovice, V Aleji 456, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2013 č. j. 7 C 277/2012-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného rozhodnutí, soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 9.226 Kč s příslušenstvím a zároveň uložil žalobci zaplatit osobě, označené soudem jako žalovaný, náklady řízení.
3. Stěžovatel poukazuje na to, že podal žalobu na osobu odlišnou od osoby, kterou soud označil jako žalovaného, sice původně nesprávně označil datum narození žalovaného, to však napravil a soud na tuto skutečnost upozorňoval, přesto soud v rozporu s tím, vedl řízení proti nesprávnému subjektu a vydal tak rozhodnutí, ve kterém za žalovaného označil osobu, kterou stěžovatel neměl na mysli zažalovat. Tím Okresní soud v Ústí nad Labem podle názoru stěžovatele porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel (podnikatelský subjekt) svou ústavní stížností v konečném důsledku brojí proti tomu, že postupem obecných soudů byl zkrácen na částce cca 10 000 Kč. S ohledem na výši této částky je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Stěžovatel ve své stížnosti nijak nevysvětluje, proč v daném případě o bagatelní věc nejde, je zřejmé, že sám svým procesním postupem částečně přispěl k vytýkanému pochybení soudu. I kdyby v posuzovaném případě obecný soud pochybil tím, že nevzal v potaz včas podání stěžovatele, toto pochybení není tak závažné, že by dosáhlo ústavního rozměru.
9. Lze tak shrnout, že projednávaná ústavní stížnost se řadí mezi věci tzv. objektivně bagatelního významu, pročež zásah Ústavního soudu by byl namístě pouze při zjištění zcela extrémního pochybení obecného soudu. Takové pochybení ovšem zjištěno nebylo. Ústavní soud zdůrazňuje, že zde neposuzuje zákonnost napadených výroků, ale to, zda extrémně nevybočily z ústavněprávních mezí. Ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. To platí i pro případ stěžovatele, v němž Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces, neshledal.
10. S ohledem na učiněný závěr Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu