ECLI:CZ:US:2014:1.US.2464.14.1
sp. zn. I. ÚS 2464/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky SV Stěžírky, s. r. o., se sídlem Náchodská 2106, Nové Město nad Metují, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolovská 5/49 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014 č. j. 5 Afs 126/2013-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu tvrzením, že jím byla porušena práva stěžovatelky garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11, čl. 38 odst. 1 a čl. 36, včetně čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka tvrdí, že jí byla z podstatné části odepřena zákonodárcem přislíbená podpora (formou garantované výkupní ceny), přičemž se tak stalo v době, kdy již neměla možnost své rozhodnutí o vložení finančních prostředků přehodnotit a od investic upustit. Současně uvádí, že Nejvyšší správní soud odmítl položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přestože je soudem poslední instance a je tedy k položení předběžné otázky povinen; tímto postupem měl porušit právo stěžovatelky na zákonného soudce. Stěžovatelka namítá rovněž porušení práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu tím, že v řízení před vnitrostátními soudy neměla efektivní možnost uplatnit své námitky vůči ústavní (non)konformitě ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), neboť veškeré námitky byly odmítnuty s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 vydaný v řízení, jehož se nemohla účastnit. V dalším textu ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka názor, že ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. jsou v rozporu s ústavním pořádkem, a to zejména proto, že založením zvláštní odvodové povinnosti došlo k faktickému snížení výkupních cen pod hranici garantovanou §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., čímž došlo k diskreditaci samotné podstaty státních garancí. Porušení svobody podnikání lze spatřovat ve zmaření investice přijetím novely zákona s retroaktivními dopady a v popření elementárních pravidel, na nichž je tržní hospodářství založeno. Stěžovatelka se tak ocitla nikoli vlastní vinou v pozici, kdy její podnikatelský úspěch nezávisí na její píli, schopnosti, odvaze a shromážděném kapitálu, nýbrž na náhodě, politické shodě, náladě veřejného mínění či dokonce libovůli orgánů státu. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že zákonodárce nerespektuje princip rovnosti, když se rozhodl zatížit jednu skupinu výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů zvláštní odvodovou povinností. Závěrem stěžovatelka namítá zásah do ústavně chráněného práva na účinné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, ke kterému došlo v řízení před obecnými soudy tím, že stěžovatelka nemá k dispozici žádný prostředek, s jehož využitím by mohla dosáhnout ochrany svých ústavně zaručených základních práv dotčených zavedením odvodové povinnosti.
2. Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2012 č. j. 450/12-1200-506330 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím vydaným Finančním úřadem v Děčíně ze dne 23. 6. 2011 č. j. 128221/11/178913505307, dne 21. 6. 2011 č. j. 127309/11/178913501506, č. j. 127337/11/178913501506, dne 27. 7. 2011 č. j. 141687/11/178913501506, dne 16. 8. 2011 č. j. 150794/11/178913501506 a dne 26. 9. 2011 č. j. 162186/11/178913501506. Uvedenými rozhodnutím finančního úřadu byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně (společnost ČEZ Distribuce, a. s.) při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. Rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 15 Af 123/2012-42 zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
II.
3. Po seznámení s předloženými materiály dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podaná ústavní stížnost se argumentačně zcela a doslovně shoduje s ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2071/14, která byla usnesením ze dne 3. 10. 2014 odmítnuta. Obdobná právní argumentace, i když ve zkrácené formě, se objevuje i v řadě dalších ústavních stížností (například ústavní stížnost pod sp. zn. IV. ÚS 1645/14 či sp. zn. II. ÚS 1709/14), o nichž již Ústavní soud rozhodoval.
5. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích, v nichž ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítl, vysvětlil podrobně též důvody, které ho vedly k závěru, že Nejvyšší správní soud nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru EU neporušil právo stěžovatelky na zákonného soudce. Stran námitky stěžovatelky ohledně ústavní nonkonformity ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. zcela odkázal na své závěry vyslovené v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (č. 220/2012 Sb.), ve kterém se již souladem uvedených ustanovení s ústavním pořádkem zabýval. Ústavní soud se vyslovil taktéž k námitkám stěžovatelky, týkajícím se porušení práva na zákonného soudce i porušení práva na přístup k soudu. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci a Ústavní soud na ně v podrobnostech pro stručnost odkazuje.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek byl způsobilý bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu