ECLI:CZ:US:2014:1.US.2493.13.1
sp. zn. I. ÚS 2493/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Hájka, zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 5. 2013 č. j. 44 C 97/2013-72, a o návrhu na zrušení ustanovení §46b odst. 1 ve slovech "v České republice" a ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel - pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 5. 2013 č. j. 44 C 97/2013-72, kterým mu byla jako žalovanému uložena povinnost zaplatit žalující České kanceláři pojistitelů částku 4 740 Kč s příslušenstvím.
2. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nevědomostí stěžovatele o vydání napadeného soudního rozhodnutí, neboť má trvalý pobyt hlášen v cizině a soud jednal v řízení toliko s ustanoveným opatrovníkem. Stěžovateli tak byla upřena řádná obrana proti uplatněné žalobě na plnění, neboť nejenže mu byl soudem ustanoven opatrovník z řad advokátů, aniž by v tomto směru byla dána přednost osobě stěžovateli blízké, ale především nemohl soudu přednést relevantní skutková tvrzení a doložit důkazy proti nároku žalobkyně na úhradu příspěvku za nepojištěné vozidlo. K věci stěžovatel zdůraznil, že před odstěhováním se z České republiky pouze opomenul vyřadit své motorové vozidlo zn. Škoda Favorit z evidence; jednalo se ovšem o zcela nepojízdný automobil. Stěžovatel též namítal, že se pokusil zanechat před odchodem do ciziny českým úřadům svou kontaktní adresu v zahraničí, avšak bylo mu sděleno, že do systému evidence obyvatel nelze zanést adresu pobytu mimo území České republiky. Navrhl proto zrušit ustanovení §46b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve slovech "v České republice". Stěžovatelem bylo akcentováno rovněž porušení práv v důsledku zákonem stanovené nemožnosti odvolat se proti rozsudku soudu prvního stupně pro nepřiměřenou zákonnou výši bagatelní částky (10 000 Kč), pročež požadoval nejen přezkum ústavní stížností dotčeného rozhodnutí okresního soudu, ale také zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Posuzováno z ústavního hlediska napadené rozhodnutí obecného soudu obstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.
4. Stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci relevantní újmy, která v jeho právní sféře nastala v důsledku protiústavního rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud zaujímá specifický přístup ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány v tzv. bagatelních sporech. Tak je tomu právě v nyní souzené věci, neboť stěžovateli byla napadeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 740 Kč s příslušenstvím. V řečených případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen za situace zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
5. Ústavní soud konstatuje, že bylo na stěžovateli, aby odhlásil své motorové vozidlo z evidence, pokud chtěl předejít povinnosti k úhradě příspěvku za nepojištěné vozidlo podle §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vůči České kanceláři pojistitelů. K námitce nevědomosti o vydání napadeného rozsudku je nutno zdůraznit, že právní úprava občanům umožňuje podat písemnou žádost za účelem zanesení údaje o adrese, na kterou jim mají být doručovány písemnosti, do evidence obyvatel, přičemž je nerozhodné, zda touto adresou bude místo v České republice, nebo v zahraničí [viz §10b odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže takto stěžovatel přímo nepostupoval, nedopustil se obecný soud ústavněprávního pochybení, doručoval-li při nezjištění místa pobytu stěžovatele toliko ustanovenému opatrovníkovi. Ústavní soud pak dodává, že uvádí-li stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti, že v obdobné (proti němu vedené) právní věci se o vydání rozsudku o uložení povinnosti k plnění a o ustanovení opatrovníka dozvěděl při nahlížení do soudního spisu u Okresního soudu ve Zlíně již v březnu roku 2013, stalo se tak ještě před vynesením rozsudku v nyní posuzovaném případě. Pokud by stěžovatel jednal v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva svědčí bdělým), dozvěděl by se včasně i o předmětné pohledávce, jež proti němu byla žalující stranou uplatněna.
6. Ústavní soud tedy v napadeném rozhodnutí obecného soudu nezjistil pochybení ústavněprávní intenzity. Ústavní stížnost tak byla mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Se zřetelem ke skutečnosti, že návrhy na zrušení ustanovení zákonného předpisu bylo možno v případě stěžovatele podat pouze spolu s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu], mají tyto ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti také musí být posuzovány a sdílejí její osud. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení §46b odst. 1 ve slovech "v České republice" a ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. v intencích §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž odmítl.
7. S ohledem na způsob rozhodnutí již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku obecného soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu