ECLI:CZ:US:2014:1.US.2573.13.1
sp. zn. I. ÚS 2573/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky SVT Group, a. s., se sídlem Ostrava - Hulváky, Sokola Tůmy 1099/1, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská třída 871/6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 7. 2013 č. j. 40 Co 437/2013-020 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město ze dne 23. 5. 2013 č. j. 159 EX 00308/13-009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta, Exekutorský úřad Brno-město, usnesením ze dne 23. 5. 2013 č. j. 159 EX 00308/13-009 zamítl na základě pokynu exekučního soudu návrh oprávněné (stěžovatelky) na pověření jeho osoby vedením exekuce podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Romanem Peškem dne 30. 1. 2013 pod č. j. 7313/2012.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2013 č. j. 40 Co 437/2013-020 rozhodnutí soudního exekutora potvrdil. Důvodem zamítnutí návrhu na pověření exekutora vedením exekuce byla neplatnost rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněnou a povinným, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález jako exekuční titul. Neplatnost rozhodčí doložky spočívala v tom, že tato neumožňovala transparentní výběr rozhodce (rozhodce byl určen ze seznamu rozhodců vedeného Společností rozhodců s. r. o., která ovšem neměla a nemá postavení stálého rozhodčího soudu). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, opíraje se o judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) i Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 2735/11, sp. zn. IV. ÚS 3779/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), uvedl, že v dané věci nerozhodoval rozhodce, jehož výběr by se uskutečnil podle transparentních pravidel, a proto nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. Rozhodce neměl podle právního názoru obecného soudu k vydání rozhodčího nálezu pravomoc.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesoulad právních závěrů krajského soudu a soudního exekutora - o neplatnosti rozhodčí doložky a nedostatku pravomoci rozhodce k vydání předmětného rozhodčího nálezu - s hmotným právem i s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu. Tvrdila, že v dotčené rozhodčí doložce byl jednoznačně vymezen způsob určení počtu i osob rozhodců a nebylo odkazováno na žádný jednací či organizační řád soukromé společnosti. Poukázala na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ve kterém byla dovozena neplatnost rozhodčích doložek, v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce sjednáno odkazem na jednací, případně organizační řád soukromé společnosti. Označené rozhodnutí Nejvyššího soudu však podle jejího názoru hodnotilo rozhodčí doložku, jež je z pohledu určení osoby rozhodce zcela odlišná od dohody obsažené v rozhodčí doložce uzavřené mezi stěžovatelkou a povinným v řečené věci. Závěrem stěžovatelka odkázala na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ohledně požadavků kladených na transparentnost výběru rozhodců. Určení rozhodce třetí osobou pokládala stěžovatelka za přípustné, neboť s tímto postupem souhlasili oba účastníci, tj. výběr osoby rozhodce nebyl ponechán toliko na vůli jediného účastníka.
II.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Posuzována z ústavního hlediska napadená rozhodnutí obstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.
6. Soudní exekutor i obecný soud vyšli z dostatečných skutkových zjištění a aplikovali příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložili. Své právní závěry přitom řádně osvětlili v odůvodnění naříkaných rozhodnutí, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti. Nutno zdůraznit, že obsahově totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se Ústavní soud zabýval mj. ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2572/13, od něhož nemá nyní důvod se odchylovat. Stěžovatelka za rozhodující skutečnost pro posouzení (ne)platnosti rozhodčí doložky a pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu považuje odlišnost mezi tím, kdy je stran výběru rozhodce odkazováno na organizační či jednací řády soukromých společností, a situací, kdy se výběr rozhodce uskutečňuje podle seznamu rozhodců vedeného u takové společnosti a kdy se na žádné jednací řády neodkazuje. Jde ovšem o rozdíl čistě formální. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171) ve vztahu k soukromým rozhodčím společnostem poznamenal, že seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu, anebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní určení rozhodce. V souzené exekuční věci vyslovený závěr o neplatnosti rozhodčí doložky a nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu tedy nevybočuje z ústavních kautel.
7. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu