ECLI:CZ:US:2014:1.US.2654.14.1
sp. zn. I. ÚS 2654/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Praha 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2014 č. j. 5 To 25/2014-3299 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 52 T 7/2009-3240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv a trestněprávních zásad - práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu presumpce neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a zákazu pravé retroaktivity v neprospěch pachatele ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny - dožadoval zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal povolení obnovy trestního řízení ve věci jeho odsouzení za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák.").
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 3. 2010 č. j. 52 T 7/2009-2781 shledal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zák. a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku s výkonem ve věznici s ostrahou. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 8. 9. 2010 č. j. 5 To 29/2010-2894 zrušil a uznal stěžovatele vinným z toho, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takto škodu velkého rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli odvolacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce sedmi let a šesti měsíců. Návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 č. j. 52 T 7/2009-3240 zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který o ní usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 5 To 25/2014-3299 též rozhodl zamítavým způsobem.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že mu po celou dobu trestního řízení bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu [pozn.: v obžalobě za aplikace §250 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný v době spáchání skutku (dále jen "t. z."), a následně podle ustanovení §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zák.]. Teprve až odvolací soud a bez předchozího upozornění uznal stěžovatele vinným ze zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zák. Stěžovatel argumentoval, že pokud by se včas dozvěděl o změně právní kvalifikace skutku, mohl by na svou obhajobu předložit důkazy, které až do překvalifikování činu relevantní nebyly. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 251/04) uvedl, že každá právní kvalifikace dává obviněnému možnost hájit se odlišným způsobem, a odvolací soud nesmí dospět k jinému hmotněprávnímu posouzení trestního jednání, aniž by bylo předtím obhajobě umožněno adekvátně reagovat. Stěžovatel zdůraznil, že se stal obětí pravé retroaktivity v trestním právu, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zák. byl - v části skutkové podstaty o trestnosti čerpání úvěru - zaveden až novým trestním zákoníkem, tedy s účinností od 1. 1. 2010, přičemž skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl být spáchán v letech 2005-2006. Stěžovatel vyslovil současně nespokojenost nad tím, jak se soudy rozhodující o obnově řízení vypořádaly s jím navrhovanými důkazy, jestliže uzavřely, že opatřený důkazní materiál by v obnoveném řízení nevedl k jinému výsledku, než kterého bylo dosaženo v původním řízení o vině a trestu stěžovatele.
II.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní intenzity však Ústavní soud v řešené věci neshledává.
6. Návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí, a jehož účelem je zajistit nápravu trestního rozsudku na základě doplnění skutkových zjištění v případech, kdy nedostatky důkazního stavu vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy obecný soud nepřezkoumává věcnou správnost předchozího rozhodnutí, ale posuzuje výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - navrhovateli obnovy příznivější - rozhodnutí, než které bylo původně vydáno.
7. Důkazy navrhované stěžovatelem v předmětné věci podle názoru obecných soudů výše řečeným kritériím nevyhovovaly. Soudy dostatečně a přiléhavě odůvodnily své právní závěry ve vztahu k požadované obnově trestního řízení. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv. V otázce výkladu a aplikace §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o podmínkách obnovy trestního řízení obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti.
8. Pokud stěžovatel uvádí, že vrchní soud ve svém odsuzujícím rozhodnutí změnil právní kvalifikaci skutku, který mu byl kladen za vinu, a nedal obhajobě prostor se proti novému posouzení bránit, pak Ústavní soud nad rámec nynějšího přezkumu konstatuje, že povinnost upozornit na odlišnou právní kvalifikaci má soud v intencích §225 odst. 2 trestního řádu jen v případě, kdy podle stávajících výsledků dokazování hodlá obviněného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého hodnotila skutek obžaloba. O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo, což je patrné již při porovnání horní i dolní hranice trestních sazeb trestu odnětí svobody stanovených za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zák. (pět až deset let) a za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zák. (pět až deset let). Naopak obžaloba požadovala uložení trestu podle §250 odst. 1 a odst. 4 t. z., s trestní sazbou pět až dvanáct let odnětí svobody. Už soud prvního stupně tedy využil ve prospěch stěžovatele se zřetelem k pravidlu časové působnosti příznivějšího (pozdějšího) hmotněprávního předpisu.
9. Byl-li stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení principu presumpce neviny, zásady zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele a spravedlivého procesu, měl se mimoto bránit všemi prostředky již proti meritornímu rozhodnutí o vině a trestu, poněvadž soudy rozhodující o obnově řízení jsou ve svém přezkumu limitovány, jak bylo popsáno shora. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v původním řízení o vině a trestu podal dovolání, které bylo jako zjevně neopodstatněné (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2011 č. j. 6 Tdo 260/2011-63) odmítnuto. Ústavní stížnost však tehdy neuplatnil.
10. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu