ECLI:CZ:US:2014:1.US.2692.14.1
sp. zn. I. ÚS 2692/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. N., právně zastoupeného Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014 č. j. 38 Co 131/2013-117 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 5. 2012 č. j. 10 C 218/2011-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou ze dne 11. 7. 2011 se stěžovatel u Okresního soudu v Hodoníně domáhal po vedlejší účastnici (bývalé manželce) uhrazení částky ve výši 130 500 Kč z titulu plnění vyživovací povinnosti za jiného ve smyslu §101 odst. 1 zákona o rodině účinného k 31. 12. 2013. Uvedené částky se stěžovatel domáhal z důvodu, že po rozvodu manželství plnil vyživovací povinnost k nezletilé dceři, ačkoli následně bylo zjištěno, že není jeho biologickou dcerou a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 16 C 99/2008 bylo určeno, že stěžovatel není otcem již zletilé M. Okresní soud žalobu posoudil dle §451 odst. 1 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a zamítl ji s odůvodněním, že žalovaná není pasivně legitimována.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval na aplikaci nesprávného zákonného ustanovení. Současně stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu, kterému chyběly jeho vlastní úvahy, proč ve věci rozhodl tak, jak rozhodl.
4. Rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, změnil výrok o nákladech prvostupňového řízení a rozhodl o úhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem stěžovatele, že vedlejší účastnice byla pasivně legitimována, že okresní soud postupoval nesprávně, když věc posuzoval dle §451 a násl. občanského zákoníku, a že mělo být aplikováno ustanovení §101 zákona o rodině. Krajský soud shrnul, že se stěžovatel sice mohl domáhat náhrady nákladů vynaložených na dítě i proti matce, že však není zcela určující pouze to, co sám vynaložil, ale je třeba vzít do úvahy i schopnosti a možnosti matky. Dále uvedl, že možnosti a schopnosti matky byly posuzovány již dříve v řízení o výživném a z těchto rozhodnutí vyplývá, že nebyly na takové úrovni, aby mohla platit výživné i za otce dítěte.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i když odvolací soud mu dal v jeho argumentaci ohledně nesprávné aplikace §451 občanského zákoníku za pravdu, dále celou věc posuzoval ve světle "možností a schopností" vedlejší účastnice a sám, aniž by prováděl dokazování, dospěl k závěru, že tyto údajné možnosti a schopnosti na straně matky dány nebyly. Přitom se podle něj jednalo o nové skutečnosti, k nimž se stěžovatel nemohl vyjádřit zejména z toho důvodu, že odvolací soud odmítl odročit jednání k žádosti stěžovatele. Odvolací soud sice zjišťoval možnosti a schopnosti vedlejší účastnice z předcházejících řízení, opomněl se však vyjádřit k jejím majetkovým poměrům, které netvoří jenom příjmová stránka, nýbrž i vlastnictví movitých a nemovitých věcí.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud není instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, byť věc posoudil právně jinak - podle §101 zákona o rodině, přičemž vycházel z úvahy, že postup dle citovaného ustanovení by byl možný pouze v případě, kdy by stěžovatel platil výživné nejen za sebe, ale i za matku. K takové situaci však dle odvolacího soudu nedošlo, neboť jak bylo zjištěno z dřívějších rozhodnutí o výživném, matka z velké části plnila svou vyživovací povinnost k dceři výkonem osobní péče.
9. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena. K námitkám stěžovatele ohledně procesního postupu odvolacího soudu lze uvést, že Ústavní soud není s ohledem na jeho funkci superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je proto intenzita, s níž bylo eventuelně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovanému ustanovení zákona vyhověl.
11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu