ECLI:CZ:US:2014:1.US.2711.13.1
sp. zn. I. ÚS 2711/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Hoffmannové, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 313/2013-196, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012 č. j. 8 Co 490/2012-167 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 2. 2012 č. j. 14 EC 180/2010-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených především v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce stanovena povinnost spolu s jejím manželem zaplatit dlužnou částku, stěžovatelka považuje za založená na nesprávném zjištění skutkového stavu i právním posouzení věci, které označuje z hlediska interpretace zákonných ustanovení za příliš formalistické, a dále tvrdí, že se obecné soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů, když důkazům protistrany přikládaly větší váhu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že smlouvou ve formě notářského zápisu bylo v srpnu 2009 zúženo společné jmění stěžovatelky a jejího manžela tak, že majetek a závazky nabyté či vzniklé v budoucnosti některému z manželů budou výlučným vlastnictvím pouze toho z manželů, který je nabude či získá. Dle závěrů obecných soudů pak stěžovatelka spolu se svým manželem dne 20. 10. 2009 uzavřela ústně smlouvu o půjčce splatné ke konci roku. Jelikož tato byla splacena pouze částečně, věřitelka podala žalobu k Okresnímu soudu v Novém Jičíně a domáhala se po stěžovatelce a jejím manželu úhrady dlužné částky. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně bylo žalobě vyhověno. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka i druhý žalovaný, tj. její manžel, odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně potvrdil s tou úpravou, že namísto stanovení povinnosti společně a nerozdílně, byla povinnost žalovaných uhradit částku žalobkyni stanovena tak, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného. Následně podala stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo odmítnuto.
3. Proti všem shora zmíněným rozhodnutím, podala stěžovatelka ústavní stížnost. V ní poukázala na několik okolností, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces představovaného mj. i zásadou rovnosti stran zakotvenou v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dále práva na ochranu majetku vyplývajícího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dle stěžovatelky soudy především dospěly k nesprávnému závěru, že půjčka nebyla poskytována výhradně jejímu manželu, nýbrž jim oběma a že jim tedy tímto vznikl společný dílčí závazek. Stěžovatelka dále rozporuje hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud konstatuje, že všechna stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují naprosto dostačující, logická a výstižná odůvodnění, jež se rovněž vypořádávají se všemi námitkami vznesenými stěžovatelkou. Ústavní soud tak nemá těmto rozhodnutím co vytknout. Obecné soudy přesvědčivě vyargumentovaly, proč považují smlouvu o půjčce za uzavřenou oběma manželi, postupovaly přitom v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko řádně objasnily.
7. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu