ECLI:CZ:US:2014:1.US.2735.13.1
sp. zn. I. ÚS 2735/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Doležalové, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem Apolinářská 6, 128 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 3905/2012-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina", a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky označeno za nepřípustné a jako takové odmítnuto, stěžovatelka považuje za založené na chybném závěru, že jsou dovoláním rozporovány toliko skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a přiložených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že stěžovatelka od roku 1993 působila jako pojišťovací agentka, a to na základě smlouvy o obchodním zastoupení. V září 2004 došlo k uzavření smlouvy o ukončení obchodního zastoupení, v níž se stěžovatelka zavázala mimo jiné trvale vymazat údaje klientů pojišťovny, příp. fyzicky zničit jejich nosiče. Následně stěžovatelka 21. 9. 2004 uzavřela se svou tehdejší zaměstnankyní smlouvu o sdružení, jehož cíl byl specifikován jako poskytování služeb v oblasti pojištění zákazníků u Allianz pojišťovny, a.s., spojené zejména s uzavíráním pojistných smluv podle smlouvy o obchodním zastoupení obou účastnic. Ke konci září 2004 stěžovatelce zanikla smlouva o obchodním zastoupení a počínaje 1. říjnem 2004 tedy nemohla uzavírat pojistné smlouvy. Sdružení založené smlouvou ze dne 21. 9. 2004 vzniklo právě 1. říjnem 2004.
3. V říjnu 2009 podala stěžovatelka žalobu, jíž se po své bývalé zaměstnankyni, s níž uzavřela smlouvu o sdružení, domáhala zaplacení částky, jíž se tato měla bezdůvodně obohatit na úkor sdružení a tudíž i na úkor stěžovatelky. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 11. 4. 2011 č. j. 13 C 250/2009-170 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že plnění smlouvy je nemožné z důvodu neschopnosti stěžovatelky uzavírat pojistné smlouvy bez platné smlouvy o obchodním zastoupení a smlouva o sdružení je tedy od počátku neplatná. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2012 č. j. 11 Co 17/2012-237 rozsudek okresního soudu potvrdil, skutková zjištění označil za dostatečná a odpovídající provedeným důkazům a smlouvu o sdružení označil za neplatnou nejen pro nemožnost plnění, ale i pro rozpor s dobrými mravy, neboť si skrze ni stěžovatelka zachovala příjem z pojistného kmene, kterého se však dle smlouvy o ukončení obchodního zastoupení de facto zavázala zříct. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž jako dovolací důvod uvedla zejména to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, byla-li smlouva o sdružení prohlášena za neplatnou z důvodu neexistence platné smlouvy o obchodním zastoupení. Dne 17. 6. 2013 vydal Nejvyšší soud České republiky ústavní stížností napadené usnesení, kterým dovolání stěžovatelky odmítl.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost. V ní poukázala na několik okolností, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a představovaného též zásadou rovnosti účastníků zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. v čl. 96 odst. 1 Ústavy, a zákazu svévolného uplatňování státní moci zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud především nesprávně došel k závěru, že ve svém dovolání zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v rozhodování Nejvyššího soudu neshledal.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu