ECLI:CZ:US:2014:1.US.2783.13.1
sp. zn. I. ÚS 2783/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Hrubého, zastoupeného Mgr. Josefem Švandou, advokátem, se sídlem Arbesovo nám. 257/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013 č. j. 23 Cdo 1382/2013-298, za účasti Nejvyššího soudu ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu porušení jeho ústavně a mezinárodně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu společnosti Heineken Česká republika a.s., která se po stěžovateli domáhala uhrazení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu ručitelského závazku, kterým stěžovatel převzal ručení za závazky svého zaměstnavatele ze smlouvy o zajištění a provedení reklamy. Městský soud v Praze k odvolání společnosti Heineken Česká republika a.s. změnil uvedené rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání, zejména vyjadřuje nesouhlas s výkladem intertemporálních ustanovení občanského soudního řádu, dále nesouhlasí se závěry obecných soudů o platnosti příslušného právního úkonu, zakládajícího sporný závazek stěžovatele, a s kvalifikací jeho závazku jako závazku obchodněprávní povahy. V závěru pak napadá usnesení Nejvyššího soudu pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť se dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatele.
4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jen poukázal na své závěry z napadeného usnesení, rovněž replika stěžovatele již nepřinesla k věci nic nového.
II.
5. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel pak spíše polemizuje s interpretací podústavního práva a s procesním postupem Nejvyššího soudu, což však nedosahuje ústavněprávní dimenze.
8. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu