ECLI:CZ:US:2014:1.US.2842.13.1
sp. zn. I. ÚS 2842/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Ing. Katariny Janotkové a JUDr. Jiřího Janotky, obou zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem advokátní kanceláře Diviš & partneři, s. r. o., se sídlem Praha 1, Štěpánská 633/49 proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2013, č. j. 55 C 195/2010 - 355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro zásah do jejich práv, plynoucích z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením ve věci žalobců a) Mgr. Martina Krejzy, b) Ing. Jany Krejzové, oba zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovaným 1) MUDr. Evě Fajkusové, 2) MUDr. Jaroslavu Fajkusovi, 3) Zdence Nečasové, 4) Richardu Nečasovi, 5) Igoru Zachovalovi, 6) Ing. arch. Pavle Herzánové CSc., 7) Ing. Kataríně Janotkové, 8) JUDr. Jiřímu Janotkovi, 9) Jiřině Schachlové, 10) Rudolfu Schachlovi, 11) Marii Lebišové, 12) Ing. Petru Lebišovi, 13) Jitce Vránové, 14) Janu Vránovi, o vyklizení pozemků, zdržení se jejich užívání a odstranění neoprávněných staveb, o spojení věcí tak, že řízem ve věci vedené pod sp. zn. 55 C 195/2010 se spojuje ke společnému projednám s řízením ve věci vedené pod sp. zn. 43 C 10/2013 a že obě věci budou nadále projednávány pod sp. zn. 55 C 195/2010.
3. Stěžovatelé spatřují v tomto usnesení zásah do svých práv v tom, že se v řízení žalobci domáhají samostatně proti každému ze žalovaných vyklizení pozemků, zdržení se jejich užívání a odstranění staveb, přičemž skutkový i právní stav jsou v každém ze samostatných právních vztahů rozdílné. V řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 43 C 10/2013 se stěžovatelé, kteří jsou v tomto řízení žalovanými 7) a 8), domáhají proti žalobcům v tomto řízení určení vlastnického práva k pozemkům, jejichž vyklizení se žalobci v tomto řízení domáhají. V řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 43 C 10/2013 se stěžovatelé domáhají provedení řady důkazů, mezi jinými též výslechů svědků, kteří jsou však současně účastníky tohoto řízení. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010 věc podle rozvrhu práce Městského soudu v Brně projednává soudkyně JUDr. Eva Gottwaldová, v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 10/2013 věc podle rozvrhu práce Městského soudu v Brně projednávala soudkyně JUDr. Drahomíra Čechová. Stěžovatelé jsou si vědomi, že ve věci nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí a že proti konečnému rozhodnutí se mohou bránit jinými procesními prostředky. Důvodem, pro který podávají ústavní stížnost, je jejich přesvědčení, že případnými následnými opravnými prostředky nepůjde bez následků pro definitivní hodnocení důkazů vytýkané pochybení zhojit. Podle stěžovatelů spojením věcí ke společnému řízení nastal stav, kdy věc, vedená pod sp. zn. 43 C 10/2013 byla odňata soudci, kterému náležela podle rozvrhu práce a který je tedy zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé uvádějí, že jsou si vědomi praxe Krajského soudu v Brně a jeho zveřejněného právního názoru, že spojit věci ke společnému řízení lze i tehdy, není-li k jejich projednání a rozhodnutí podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce (senát), a odkazují na rozhodnutí krajského soudu ve věci, vedené pod sp. zn. 18 Co 297/2010. Dále vytýkají městskému soudu, že napadené rozhodnutí neodůvodnil a není zřejmé, z jakých důvodů rozhodl o spojení věcí. Dle názoru stěžovatelů nemůže být takovým důvodem hospodárnost řízem, neboť obě řízení spolu souvisejí, jen pokud se týká právního vztahu mezi žalobci a stěžovateli, zatímco právního vztahu mezi žalobci a ostatními žalovanými se dosavadní řízení pod sp. zn. 43 C 10/2013 vůbec netýká a z pohledu ostatních žalovaných je zcela nadbytečné a nákladné účastnit se soudního sporu, v němž jde o vyřešení právního vztahu mezi jinými osobami. I kdyby důvodem pro spojení věcí byl důvod hospodárnosti, dle mínění stěžovatelů by neumožňoval obcházení normy, přijaté jako ústavní, pokud taková možnost ze zákona výslovně nevyplývá.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelů.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu