ECLI:CZ:US:2014:1.US.2857.13.1
sp. zn. I. ÚS 2857/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem Hranice, Masarykovo náměstí 122, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 6. 2013 č. j. 58 Co 36/2013-62, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2012 č. j. 10 EXE 2148/2012-7 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008 č. j. 12 T 202/2007-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - principu zakotveného v ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 6. 2013 č. j. 58 Co 36/2013-62 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 8. 2012 č. j. 10 EXE 2148/2012-7 o nařízení exekuce na majetek povinného (stěžovatele). Exekučním titulem bylo rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008 č. j. 12 T 202/2007-48 o uložení povinnosti stěžovateli nahradit státu paušální částkou ve výši 4 000 Kč náklady trestního řízení podle §152 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v rozhodném znění (dále jen "trestní řád").
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že exekuční titul nebyl stěžovateli doručen, a tudíž nemohl nabýt právní moci a vykonatelnosti. Stěžovatel usuzoval rovněž na věcnou nesprávnost exekučního titulu o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení v částce 4 000 Kč, když předmětnému plnění vůči státu dostál již v roce 2007 v souvislosti s jeho prvotním pravomocným odsouzením v trestní věci (odsuzující rozhodnutí trestních soudů byla k dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem v roce 2007 zrušena, včetně rozhodnutí na tato navazujících, tj. i usnesení o náhradě nákladů trestního řízení - stěžovatelem tehdy uhrazená paušální částka nákladů mu však nebyla navrácena, a je proto vymáhána znovu v rozporu se zásadou ne bis in idem).
4. Obecné soudy v exekučním řízení dovodily vykonatelnost exekučního titulu, neboť se jednalo o nákladové rozhodnutí pravomocné k okamžiku svého učinění, poněvadž proti němu zákon nepřipouští podat opravný prostředek ve formě stížnosti [§140 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Stěžovatelem tvrzené nedoručení opisu exekučního titulu proto nebylo soudy v exekučním řízení vyhodnoceno jako relevantní. Ani při řádném oznámení usnesení by ostatně stěžovatel nemohl zvrátit jeho důsledky, nebylo-li možno proti němu podle zákona brojit stížností jako řádným opravným prostředkem. Ústavní stížnost vůči rozhodnutí o náhradě nákladů trestního řízení pak nebyla podána včasně, neboť stěžovatel zmeškal lhůtu 60 dnů vážící se k vědomosti o vydání předmětného usnesení [§72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v rozhodném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se o vydání exekučního titulu dozvěděl pravděpodobně již v roce 2012, nejpozději však jistě na základě usnesení Okresního soudu v Kroměříži o nařízení exekuce, jež napadl odvoláním. Věcnou správnost exekučního titulu pak již obecné soudy v řízení o nařízení exekuce nebyly oprávněny přezkoumávat. Ústavní soud tak v rozhodnutích obecných soudů neshledává pochybení dosahující ústavněprávní intenzity.
5. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace podústavního práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Napadené obecné soudy v exekučním řízení nevybočily z ústavních kautel. Své závěry o právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu odůvodnily adekvátně procesním pravidlům obsaženým v trestním řádu a neodchýlily se ani od právní úpravou vymezeného rámce pravomoci k přezkumu exekučního titulu v řízení o nařízení exekuce. V dané věci tedy prostor pro uplatnění zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných není.
6. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání zčásti jako návrh podaný opožděně, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu