ECLI:CZ:US:2014:1.US.2915.13.1
sp. zn. I. ÚS 2915/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Karla Ryse, zast. JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem, sídlem Hodkovická 767/7, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2013, č.j. 26 Cdo 1802/2012-114, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2011, č.j. 14 Co 330/2011-68, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.3.2011, č.j. 34 C 159/2010-33, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 10, sídlem Vršovická 68, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností, nepříliš vhodně strukturovanou, napadl v záhlaví konkretizovaný rozsudek Nejvyššího soudu domáhaje se ochrany ústavnosti. Nejprve uvedl, že "nezpochybňuje ústavnost předpisů, na jehož základě bylo vydáno napadené rozhodnutí, nýbrž pouze její tvrzený protiústavní výklad a aplikaci souzené věci. Současně brojí proti samotné právní normě (ustan. §711 odst. 2 písm. c) obč. zák.), která byla v daném případě použita. To znamená, že sice aplikována správně, nicméně že protiústavnost spočívá v ní samotné (viz.níže) a že by proto měla být zrušena."
V další části informoval, že Nejvyšší soud zamítl rozhodnutím ze dne 17.7.1013 (správně má být "2013") č.j. 26 Cdo 1802/2012-144, stěžovatelovo dovolání, protože rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizaci správný, a z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, k nimž se u přípustného dovolání přihlíží, a položil řečnickou otázku: Jak interpretovat spravedlivě toto odůvodnění k zamítnutí dovolání? Z dalších údajů lze dovodit, že podstatou sporu byla problematika výpovědního důvodu "dvou bytů". Připomenul, že podle názoru Nejvyššího soudu (aniž by konkretizoval pramen) je ustan. §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. po deregulaci nájemného zák. č. 107/2006 Sb., ve znění zák. č. 150/2009 Sb. v letech 2011-2102 v trvalém převisu nabídky volných bytů na trhu již insolventní (správně má být "obsolentní") a v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8 zakotvující právo na pokojné užívání majetku. Za alarmující považuje názor odvolacího soudu, který Nejvyšší soud shledal za správný, že ustan. §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. zůstává platnou a účinnou normou a taktéž ústavně plně konformní součástí právního řádu, když již toto ustanovení, ani jemu podobné, neobsahuje. Poukázal na skutečnost, že sám Nejvyšší soud zastává právní názor od r. 2010, má-li občan dva byty a jeden je výlučně používán k rekreaci, tak nemá nájemce dostat výpověď podle uvedeného ustanovení (rozsudek sp.zn. 26 Cdo 3482/2010). Napadené rozhodnutí tento právní názor nerespektuje, ač stěžovatel je právě v této totožné právní i věcné situaci, protože má domek výlučně pro rekreaci. Z toho dovozuje, že napadené rozhodnutí je svévolné, chybným posouzení důkazů se skutková zjištění Nejvyššího soudu dostala do evidentního rozporu se stěžovatelem tvrzeným a prokazovaným skutkovým stavem a vedla k "neoprávněným právním závěrům", čímž došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě shora uvedeného se stěžovatel domnívá, že tato stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy a že v předchozích řízení (má být "řízeních" byla porušena ústavně zaručená základní práva a svoboda; proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, který zruší nejen rozsudek Nejvyššího soudu, který na první straně ústavní stížnosti označil jako "napadené rozhodnutí", ale také v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud").
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Obvodní soud rozsudkem ze dne 2.3.2011, č.j. 34 C 159/2010-33, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu konkretizovaného bytu s příslušenstvím, městský soud rozsudkem ze dne 7.10.2011, č. j. 14 Co 330/2011-68, prvostupňový rozsudek potvrdil. Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dohodu o užívání předmětného bytu s účinností od 1. 1. 1990, že vedlejší účastnice doručila stěžovateli dne 17.3.2010 výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou odůvodnila tím, že má dva byty, neboť je vlastníkem domu, jež může užívat k vlastnímu bydlení, že stěžovatel podal žalobu v zákonné lhůtě, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domu, který byl zkolaudován v březnu 2007, a že dne 30. 9. 2009 uzavřel smlouvu, jíž pronajal tento dům za nájemné ve výši 12.000,- Kč měsíčně. Dály zjistily, že dům je v obci, která se nachází v blízkém okolí Prahy a je z ní dobře dostupná veřejnými hromadnými dopravními prostředky, že stěžovatel provozuje silniční motorovou dopravu, a je mj. i společníkem společnosti, jejímž předmětem podnikání je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, a že se staral o nemocnou matku (s níž žila ve společné domácnosti jeho dcera), která zemřela. Obvodní soud dospěl k závěru, že výpověď je platná, neboť má všechny zákonem požadované náležitosti, a byl i naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen "obč. zák."). Stěžovatel má dva byty, kromě předmětného bytu je vlastníkem domu, který je rovněž určen k bydlení, a lze po něm spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval jen dům. Obvodní soud měl za to, že výpověď není ani v rozporu s dobrými mravy. Přisvědčil stěžovateli, že má nepochybně právo vlastnit více nemovitostí, nebo být nájemcem více bytů, je však i právem pronajímatele ukončit za takovéhoto stavu nájem výpovědí. Ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. nepovažoval ani v současné době za obsoletní, měl za to, že i v době končící regulace nájemného zůstává toto ustanovení platnou součástí právního řádu České republiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, Vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou judikaturou nepřihlédl k tomu, že dům postavený v roce 2007 nebyl určen k trvalému bydlení, ale jen k rekreaci, že ho ke dni dání výpovědi nikdo neužíval, že až po smrti matky v roce 2010 se do něj nastěhovala dcera s manželem, neboť byt, v němž žili s jeho matkou, museli vyklidit, a přestože je dům nyní užíván k bydlení jeho rodinnými příslušníky, hodlá si ho ponechat i nadále pro účely rekreace. Namítal, že výpovědní důvod užívání dvou nebo více bytů (nájmů) je v současné době v naší právní úpravě nadbytečný, jde o "pozůstalost minulosti" a je "také zrcadlem současné situace na trhu s byty". Poukazoval na to, že v návrhu nového občanského zákoníku již §2262 nepočítá s vlastnictvím nebo nájmem dalšího bytu jako důvodem pro výpověď z nájmu bytu. Měl za to, že dosavadní judikatura setrvávající na extenzivním výkladu §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., je v nově nastalých podmínkách při narovnávání regulovaného nájemného (zákon č. 107/2006 Sb.), a při trvalém převisu nabídky volných bytů, překonaná a v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod, článkem I. bod 1. Dodatku protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8 zakotvující právo na pokojné užívání majetku, neboť i nájem bytu je třeba považovat za majetek. Za rozumný výklad ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. považoval nikoliv gramatický, ale teleologický výklad tohoto ustanovení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud nejprve vyložil, že přípustnost dovolání nemohou založit stěžovatelovy námitky, kterými uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel jimi brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění a nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda dům slouží k trvalému bydlení nebo si ho dovolatel pořídil jen k rekreaci. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit a napadnout jej lze, pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné. Přesto stěžovatelovo dovolání vyhodnotil Nejvyšší soud jako přípustné, neboť stěžovatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že i v období končící regulace nájemného (či po jeho deregulaci) a připravované nové (odlišné) úpravy výpovědi z nájmu bytu není ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. obsoletní, protože se touto právní otázkou judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam.
K vlastní problematice Nejvyšší soud uvedl:
Možnost ukončit nájem výpovědí, má-li nájemce dva byty, dal pronajímateli zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Od své účinnosti (tj. od 1.4.1964) až do 31.12.1991 upravoval jen institut tzv. osobního užívání bytu a soud mohl zrušit na návrh socialistické organizace právo užívat byt i v případě, že měl uživatel dva byty (§184 písm. c/). Podle právní teorie i praxe byl tento institut jedním z prostředků, kterým se realizovala státní bytová politika (při neexistujícím trhu s byty) a byl vyjádřením v té době uznávané "spravedlivé zásady, že každý občan je oprávněn k užívání jen jednoho bytu" (srovnej např. občanský zákoník, komentář, Z. Češka, J.Kabát, J.Ondřej, J.Švestka a kol., 1987, §152 a násl.; stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 15.6.1977, sp. zn. Cpj 11/77, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.9.1966, sp. zn. 5 Cz 84/66). Zákon č. 509/1991 Sb., který novelizoval občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 1992 přeměnil institut osobního užívání bytů na nájem bytu a pronajímateli zůstala zachována možnost vypovědět nájem, má-li nájemce více bytů (§711 odst. 1 písm. g/). Ústavností tohoto ustanovení se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 28.3.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, a dospěl k závěru, že úprava není v rozporu s Ústavou ani s Listinou. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na dosud neexistující trh s byty, na regulaci nájemného, na přiměřenost ochrany nájemce a dalšího omezování vlastníka bytu nad rámec uspokojení základní bytové potřeby nájemce. Občanský zákoník byl dále v části týkající se nájmu bytu s účinností od 31.3.2006 významně novelizován zákonem č. 107/2006 Sb. Byly nově upraveny výpovědní důvody z nájmu bytu, pronajímateli však i nadále zůstala možnost vypovědět nájem bytu, má-li nájemce více bytů, a to výpovědí bez přivolení soudu (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. ve znění od 31.3.2006). Soudní praxe při zkoumání, zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, pečlivě zvažovala poměry pronajímatele i nájemce a s ohledem na regulaci nájemného pak zejména kladla důraz na spravedlivé uspořádání vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem tak, aby nedocházelo k tomu, že nájemce využívá výhod regulovaného nájmu a svůj byt (nemovitost) přitom pronajímá za tržní nájemné (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2010, sp. zn. 26 Cdo 801/2009, usnesení téhož soudu ze dne 8.12.2011, sp. zn. 26 Cdo 3122/2010). Zákon č. 107/2006 Sb. upravil i postupnou deregulaci nájemného, která skončila 31.12.2010, a u bytů v Praze, v obcích Středočeského kraje s počtem obyvatel k 1.1.2009 vyšším než 9 999 a městech Č. B., P., K. V., L., H. K., P., J., B., O. a Z., dne 31.12.2012. Po skončení deregulace nájemného, nedohodnou-li se pronajímatel a nájemce (nedružstevního bytu) na jeho výši, určí nájemné v místě a čase obvyklé soud (§696 odst. 2, 3, 4 obč. zák.).
Po uvedené deskripci právní úpravy Nejvyšší soud formuloval tyto závěry:
Sloužil-li předmětný výpovědní důvod více bytů zejména k regulaci trhu s byty a zamezení zneužívání výhod regulovaného nájemného, je zřejmé, že s koncem regulace nájemného a obnovením trhu s byty se společenské poměry změnily a okolnost, že nájemce má dva byty, již nemusí být v rozporu se spravedlivým uspořádáním poměrů mezi pronajímatelem a nájemcem. Pronajme-li si nájemce více bytů v místě s fungujícím trhem s byty a platí v nich neregulované nájemné, není rozumný důvod omezovat jeho smluvní svobodu, zejména když v takovém případě není vícenásobným nájmem nijak omezen ve svých právech ani pronajímatel. Ten dostává nájemné v čase a v místě obvyklé a neplní-li nájemce své povinnosti, může mu dát výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. a), b) obč. zák. Přesto nelze ani v době končící deregulace nájemného považovat výpovědní důvod dvou bytů za zcela překonaný. Nelze totiž přehlédnout, že všichni pronajímatelé nemají stejné postavení, a že ani všechny byty nejsou pronajímány za nájemné v místě a čase obvyklém. Výjimečné je zejména postavení obce jako pronajímatele. Ani v současných společenských poměrech stát na bytovou politiku zcela nerezignoval, jejím cílem je zejména vytváření vhodného právního, institucionálního a fiskálního prostředí pro aktivity všech aktérů na trhu s byty, neměl by překážet ekonomickému fungování trhu s byty, zároveň však musí činit podpůrné kroky zacílené na ty skupiny domácností, které se samy o své bydlení na trhu postarat nemohou (srovnej: http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytova-politika/Bytova-politika). Úkoly na poli bytové politiky plní většinou právě obce, často zajišťují svým občanům bydlení, v rámci své bytové a sociální politiky nemusely ani zcela využít maximálních limitů pro jednostranné zvyšování nájemného, a v současné době ani nemusí po nájemcích svých bytů požadovat nájemné v místě a čase obvyklé a umožňují tak nájemní bydlení i svým sociálně slabším občanům. Mohou rovněž pronajímat sociální či dotované byty. Zpravidla obec ani nemá tolik bytů, aby byla schopna uspokojit všechny zájemce z řad svých (potřebných) občanů o tyto byty a možnost uzavření nájemní smlouvy je pro případné uchazeče z řad občanů obce omezena pořadníky apod. Je zjevné, že v těchto případech by bylo nepřiměřené omezovat vlastníka v možnosti ukončit nájem, má-li nájemce další byt, v němž může bez obtíží uspokojit svou bytovou potřebu. Ani okolnost, že již byl schválen zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ), v němž jsou výpovědní důvody upraveny jinak a výpovědní důvod více bytů se v jejich výčtu výslovně nenachází (srov. §2288), neznamená, že by se ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. stalo obsoletním. NOZ, který ruší mj. i zákon č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), ještě nenabyl účinnosti (té by měl nabýt až k 1.1.2014) a jen proto, že se nacházíme v období legisvakance, nepozbývá tento výpovědní důvod svého významu.
Vzhledem k těmto skutečnostem považoval Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace za správný, a z obsahu spisu nebyly zjištěny vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud, i když je účastníci nenamítli, dovolání zamítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s výslovně napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení práva na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatele. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla založena na jeho přesvědčení, že výpovědní důvod nebyl dán. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení existence důvodu pro výpověď z nájmu bytu, tj. že pronajímatel měl dva byty. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně důvodnosti výpovědi, včetně (podle Ústavního soudu nadbytečného) poukazu na změnu právní úpravy, kterou přinesl obč. zákoník č. 89/2012 Sb. V této souvislosti budiž připomenuto, že změna právní úpravy nemohla přinést změnu právního hodnocení důvodnosti výpovědi, protože existence důvodu výpovědi se posuzuje vždy k okamžiku jejího doručení do sféry adresáta. Jde o notorietu, která koresponduje povaze tohoto jednostranného adresovaného právního úkonu (právního jednání) a jeho účinkům. Ze skutkových zjištění obecných soudů je zřejmé, že tato výpověď byla dána stěžovateli v době regulovaného nájemného, tudíž na vzniklou situaci lze plně vztáhnout závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 28.3.2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele, kterou poukazuje na odlišný závěr Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 3482/2010). V tomto případě existoval nájemní vztah mezi fyzickými osobami, tudíž nepřicházelo v úvahu zohlednění těch okolností, které akcentoval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku, jež byly odvozeny od pozice obce při naplňování úkolů bytové politiky.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu