ECLI:CZ:US:2014:1.US.2990.14.1
sp. zn. I. ÚS 2990/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristýny Pilátové, zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 3. dubna 2014 č. j. 9 C 362/2013-45 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2014 č. j. 19 Co 1064/2014-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka je přesvědčená, že napadeným rozhodnutím nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení, přičemž k tomu všemu došlo v řízení před soudem, čímž došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní a jinou právní ochranu a státní moc tak nebyla uplatňována v mezích zákona.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 3. 4. 2014 (9 C 362/2013-45) byla zrušena vyživovací povinnost vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce počínaje dnem 1. 9. 2013. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 (19 Co 1064/2014-71) potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. změnil tak, že žalobce (vedlejší účastník) nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se závěry soudů, že podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti byly splněny ukončením studia stěžovatelky na střední škole. Další pokračování ve studiu v učebním oboru nelze posoudit za pokračování přípravy na budoucí povolání ani o zvyšování již dosažené kvalifikace. Napadená rozhodnutí ve svém důsledku jsou v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny a v podstatě i dalších ustanovení Listiny a Ústavy. Studiem v učebním oboru si zvyšuje dosaženou kvalifikaci, pokračuje v přípravě na budoucí povolání a po dokončení studia bude mít větší možnost zajistit si zaměstnání v daleko širším okruhu trhu práce.
Napadená rozhodnutí jsou nesprávná i proto, že se obecné soudy nevypořádaly s odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, kde judikoval zajištění materiálních podmínek výchovy. Vyživovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče, přičemž stanovení jejího rozsahu je závislé na schopnosti, možnosti a majetkových poměrech každého z rodičů.
Stěžovatelka uvedla přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou také v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny, který dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (nebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti, např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73).
Lze zdůraznit, že v záležitostech upravených v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [(dále jen "občanský zákoník"), do 31. 12. 2013 upraveno zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině], přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v rodinně-právních věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým i zletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277), nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 http://nalus.usoud.cz]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Podle občanského zákoníku platí, že výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit" (§911 občanský zákoník). Shodně bylo upraveno v §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. V ustanovení §913 stejného zákona je dále uvedeno, že "(1) Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. (2) Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje.
Podstatou věci projednávané obecnými soudy bylo zjištění a posouzení, zda ve vztahu ke stěžovatelce v době, kdy stěžovatelka začala denní studium v oboru mechanik-opravář motorových vozidel se vzdělávacím programem automechanik, opravář motocyklů, trvá stále vyživovací povinnost mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou.
Obecné soudy dospěly k závěru, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovatelce již netrvá, a to z důvodu, že si stěžovatelka studiem na škole nerozšiřuje již získanou kvalifikaci. Po právní stránce soudy hodnotily věc tak, že poté co žalovaná absolvovala střední školu maturitní zkouškou a ukončila vzdělání v oboru provoz a ekonomika dopravy, je schopna sama se živit. Právě tato podmínka je jediná pro rozhodnutí o tom, zda vyživovací povinnost trvá, či nikoliv. Proto byla podle §911 občanského zákoníku vyživovací povinnost žalobce vůči stěžovatelce zrušena v souladu s návrhem žalobce. V nyní projednávaném případě stěžovatelka dne 27. 5. 2013 skončila maturitou Vyšší odbornou školu, střední průmyslovou školu automobilní a technickou v Českých Budějovicích v oboru provoz a ekonomika dopravy. Dále od 1. 9. 2013 pokračuje ve vzdělání v učebním oboru na denním studiu v oboru mechanik-opravář motorových vozidel se vzdělávacím programem automechanik, opravář motocyklů, soudy dospěly k závěru, že nejde o racionální přípravu na budoucí povolání. Posuzovaly otázku, zda na trhu práce je v daném regionu větší šance uplatnění pro vyučené absolventy a zda dosažené studijní výsledky potvrzují její skutečný zájem o zvolený obor.
Takové studium by bylo možno posoudit pro účely trvání vyživovací povinnosti za pokračování přípravy na budoucí povolání jen za předpokladu, že v získaném oboru stěžovatelka nemohla najít uplatnění nebo že nemohla ze závažných důvodů v tomto oboru pracovat, a teprve dalším studiem sledovaná pracovní kvalifikace by zakládala možnost reálného pracovního uplatnění při výuce v autoškole. Stěžovatelka před soudem připustila, že volná pracovní místa ve vystudovaném oboru byla na úřadu práce vedena, ale podmínkou jejich získání byla potřebná praxe. Nemožnost najít uplatnění v získaném oboru pouze pro nedostatek praxe však nemůže jít k tíži rodiče povinného placením výživného, nemůže být důvodem pro trvání vyživovací povinnosti. Nelze totiž bez dalšího důvodně tvrdit, že studium v učebním oboru, který směřuje ke kvalifikaci nižšího stupně, kterého již dosáhla, skýtá "automaticky" větší šance na trhu práce. Není ničím zaručeno, že stěžovatelka jako absolvent takového učebního oboru ihned po jeho absolvování v daném regionu získá zaměstnání odpovídající jejímu zaměření.
Ústavní soud je toho názoru, že k protiústavnímu postupu v předmětné věci nedošlo; naopak je možno konstatovat, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodnutí o výživném dostatečně a přiléhavě odůvodnil ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř. Studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů nemůže být ale nekonečné, je třeba brát v úvahu i širší souvislosti při preferování společenského zájmu na zvýšení kvalifikace dětí, například dobu, která uběhla mezi ukončením středoškolského studia a novým studiem, návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění vědomostí v nově nastoupeném studijním oboru (nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud uvádí, že úvahy a závěry obecných soudů se opírají jak o právní předpisy a ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, tak i o veškeré skutečnosti obsažené ve spise. Tyto úvahy a závěry jsou nepochybně legitimní a současně i přesvědčivé a předvídatelné a jako takové i ústavně souladné. Tvrzení stěžovatelky, že řízení o zrušení vyživovací povinnosti bylo v rozporu s namítanými články Listiny a Ústavy, je pouhou polemikou s názory obecných soudů, která sama o sobě nemůže dosahovat ústavněprávního rozměru.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolávala, Ústavním soudem shledáno nebylo, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu