ECLI:CZ:US:2014:1.US.3011.13.1
sp. zn. I. ÚS 3011/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. Antona Molnára, 2/ Petry Vořechové, obou zastoupených JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou v Praze 7, Jana Zajíce 16, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 6. 2011 č. j. 9 C 31/2011-136, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 32 Co 48/2012-241 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 26 Cdo 1162/2013-279, v řízení o zaplacení částky 141 275 Kč s příslušenstvím, za účasti 1/ Okresního soudu v Mladé Boleslavi, 2/ Krajského soudu v Praze a 3/ Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1/ Ing. Bohumila Bureše a 2/ Marie Burešové, obou jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označení stěžovatelé podali ve lhůtě prostřednictvím právní zástupkyně a po vyčerpání všech předchozích procesních prostředků ústavní stížnost, v níž vytýkali obecným soudům protiústavní zásahy do svého hmotněprávního i procesního postavení před těmito instancemi. Soudy prvního a druhého stupně měly nesprávně posoudit předmětné nároky, resp. kompenzační námitku, kterou v řízení vznesli. Nesprávné mělo být i akcesorické rozhodování o nákladech řízení. Dovolací soud pak měl přijmout jejich dovolání, včetně naplněné příslušnosti i dovolacího důvodu. Všemi tvrzenými vadami řízení odůvodnili stěžovatelé svůj právní názor, podle něhož došlo k porušení zásady rovnosti stran, nesprávné aplikaci relevantních ustanovení občanského zákoníku i procesního předpisu, a tím porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé žádali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek odvolacího a dovolacího soudu a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II.
2. Předmětem řízení před obecnými instancemi bylo v podstatě vypořádání nároků mezi vedlejšími účastníky jako spoluvlastníky nemovitosti a stěžovateli, kteří se stali na dobu určitou (postupně prodlužovanou) nájemci bytu tamtéž. Žalováno bylo na dlužné nájemné, jeho příslušenství, zaplacení smluvní pokuty, zaplacení bezdůvodného obohacení za dobu nekrytou nájemní smlouvou; žalovaní vznášeli kompenzační námitku slevy na nájemném pro vady užívání bytu. Soud prvního stupně přiznal žalujícím vlastníkům vůči žalovaným stěžovatelům částku 141 275 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně stran dlužné částky a ve výroku o příslušenství žalobu dílem zamítl, dílem řízení zastavil. Též nepřipustil změnu žaloby, neuznal kompenzační námitku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi. Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatelů odmítl; vytkl jim nesprávné uplatnění dovolacího důvodu a neshledal, že by jejich kompenzační námitka byla uplatněna po právu.
3. K ústavní stížnosti se vyjádřili výše označení účastníci řízení tak, že považují stížnost za nedostatečně konkrétní i nedůvodnou a navrhli, aby jí Ústavní soud nevyhověl. Vedlejší účastníci vyjádření písemnou formou nepodali.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Materie, kterou stěžovatelé zasahují ve své stížnosti, nespočívá v ničem jiném, než v řešení právních otázek spojených s interpretací a aplikací podústavního práva. V řízení před všemi obecnými soudy byla aplikována ustanovení §697, §699, §451 odst. 1 obč. zák., jakož i zejména §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2013. Ač je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a v zásadě mu nepřísluší zasahovat do aplikační oblasti podústavního práva včetně posouzení procedury před obecnými soudy, neshledává ani, že by v řízení před těmito soudy došlo k jakémukoliv pochybení, resp. procesní vadě zakládající porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z hlediska použití a výkladu hmotného práva nelze dovodit extrémní zásah do horizontálního právního vztahu, z čehož vyplývá, že nedošlo ani touto cestou k narušení principu rovnosti účastníků. Ústavní stížnost se ve svém obsahu stala polemikou s rozhodováním obecných soudů, do níž není Ústavní soud oprávněn vstupovat a která nedosáhla hranice nezbytné k ústavněprávnímu přezkumu.
6. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu