ECLI:CZ:US:2014:1.US.3029.13.1
sp. zn. I. ÚS 3029/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo Trutnov, IČ: 00046159, se sídlem v Trutnově, Bulharská 60, zastoupeného Mgr. Mariánem Pavlovem, advokátem se sídlem Malé náměstí 125, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 39/2013-98 ze dne 4. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu z důvodu porušení jeho základního ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 14 Cmo 39/2013-98 ze dne 4. 7. 2013 k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2011 č. j. 37 Cm 197/2010-66 změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba stěžovatele s požadavkem na zaplacení částky 28.711 Kč s úrokem z prodlení od 17. 2. 2009 do 30. 6. 2009 zamítá a stěžovatel je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení. Proti napadenému rozhodnutí není možno podat již žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99 byla zdůrazněna zásada, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, aby se účastníkům řízení otevřela možnost vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy. V posuzované věci je podle názoru stěžovatele z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zejména pak změnil právní náhled na věc. Soud prvního stupně totiž při hodnocení důvodnosti vyplacení zálohy na odměnu člena představenstva družstva vycházel z toho, že postup bývalého vedení stěžovatele při schvalování výše odměn neodpovídalo obsahu usnesení shromáždění delegátů ani obsahu směrnice stěžovatele, která určovala pravidla pro vyplacení odměny funkcionářům družstva a nárok žalovanému členovi představenstva na uvedenou odměnu tudíž nevznikl (a tím došlo z jeho strany k bezdůvodnému obohacení). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně vztah účastníků hodnotil jako vztah řídící se přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě dle §66 odst. 2 ve spojení s §260 obchodního zákoníku a s odkazem na tuto zákonnou úpravu dovodil, že z titulu tohoto vztahu náleží žalovanému odměna bez ohledu na dodržení postupu při schvalování odměn. Vyšel totiž z přesvědčení, že mezi účastníky není spornou skutečnost, že žalovaný v uvedeném období skutečně funkci člena statutárního orgánu vykonával a že za výkon funkce člena představenstva mu zásadně odměna náleží. Tato úvaha (v obecné rovině asi správná) však v tomto konkrétním případě neplatí, stěžovatel neměl možnost ani důvod (zejména před soudem druhého stupně) své výhrady k činnosti žalovaného jako člena představenstva zvláště prezentovat a vyjadřovat se k nim a okolnosti působení vedlejšího účastníka v tehdejším představenstvu stěžovatele nebyly vůbec před odvolacím soudem probírány, natož hodnoceny. V důsledku toho se jeví závěry odvolacího soudu stěžovateli jako nesprávné, nepodložené a pro stěžovatele nespravedlivé. Žalovaný spolu s dalšími členy tehdejšího představenstva podle přesvědčení stěžovatele v době výkonu své funkce vědomě a úmyslně ke škodě stěžovatele porušovali své zákonem stanovené povinnosti, neboť nevykonávali svou funkci v představenstvu stěžovatele s péčí řádného hospodáře. Pokud tedy odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení žalované částky zamítá, a to po změně právního náhledu nezakládajícího důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by postupoval podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
II.
4. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu