infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.07.2014, sp. zn. I. ÚS 3069/13 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:1.US.3069.13.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:1.US.3069.13.1
sp. zn. I. ÚS 3069/13 Usnesení Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Hany Olehlové, zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem, se sídlem Panská 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku obecného soudu, a to v plném rozsahu. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná 4/. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, bylo o odvolání žalobkyně rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2/ a 3/ se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 4. 2012, č. j. 31 C 593/2006-316, zrušuje a řízení se mezi těmito účastníky zastavuje. Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje výlučné vlastnické právo žalobkyně k pozemku a že žalovaní 1/ a 4/ jsou povinni společně a nerozdílně žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 60 445, 50,- Kč. Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 5. 2014, informací dostupných na serveru infoSoud (www.justice.cz) a vyžádaného stejnopisu podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 1. 10. 2013 napadla výrok II. stejného rozhodnutí dovoláním, o kterém Nejvyšší soud dosud pravomocně nerozhodl. Ústavní stížnost je zčásti podaná osobou zjevně neoprávněnou a zčásti je nepřípustná. Pokud se jedná o napadení výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, je nutno konstatovat, že jím bylo rozhodováno pouze o žalobkyni a žalovaných 2/ a 3/. Do právního postavení stěžovatelky tímto výrokem žádným způsobem zasaženo nebylo. Proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu podána osobou zjevně neoprávněnou. Pokud se jedná o napadení výroku II., Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán a zároveň také Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. čl. 4 Ústavy). Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dále uvádí, že výše konstatované pravidlo platí i pro mimořádný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud stěžovatelka výrok II. napadla mimořádným opravným prostředkem a bude o něm rozhodnuto tak, že není přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou a ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 64 Co 389/2012-354, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. července 2014 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:1.US.3069.13.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3069/13
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 7. 7. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 10. 2013
Datum zpřístupnění 15. 7. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík dovolání
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3069-13_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 84604
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18