ECLI:CZ:US:2014:1.US.3099.13.1
sp. zn. I. ÚS 3099/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Ivany Janů o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti 1/ Mgr. Danuše Šátavové, 2/ Ing. Jiřího Šátavy, obou zastoupených JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 20 Cdo 755/2013, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. 8 Co 2259/2012 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. 49 EXE 5235/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); současně tím měla být porušena i ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh (první) stěžovatelky na zastavení exekuce, vedené na její majetek na základě usnesení okresního soudu ze dne 2. 3. 2010 č. j. 49 EXE 5235/2010-13. K odvolání stěžovatelky bylo usnesení soudu první instance rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrzeno. Následné stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění.
3. Stěžovatelé předkládají v ústavní stížnosti celou řadu námitek, jež netřeba na tomto místě (z níže uvedených důvodů) jakkoli rekapitulovat; účastníkům řízení o ústavní stížnosti jsou ostatně tyto stížnostní námitky známy.
4. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
5. Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda je (druhý) stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť nebyl účastníkem předchozího (exekučního) řízení.
6. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, která "tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem". Jelikož stěžovatel (zjevně) nebyl účastníkem řízení, ze kterého vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo by možné uvažovat ve vztahu ke stěžovateli o jeho aktivní legitimaci toliko v případě, pokud by napadená rozhodnutí mohla být ve vztahu k němu hodnocena jako tzv. jiný zásah; nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, a dle názoru Ústavního soudu možnost identifikace napadených rozhodnutí jakožto "jiného zásahu" z ústavní stížnosti ani nevyplývá (dále viz např. Filip. J., Holländer, P. Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 496 - 498).
7. Ústavní stížnost stěžovatele tak musel Ústavní soud hodnotit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
8. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky, je třeba uvést následující.
9. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší jen a pouze námitky, které prezentovala již v předchozím řízení. S veškerými těmito námitkami (v prvé řadě s námitkou překážky rei iudicatae, nepravomocnosti exekučního titulu a otázky aplikace ustanovení §322 odst. 1 občanského soudního řádu) se přitom - ústavně konformním způsobem - vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení (přičemž ty námitky, jež označil za nepřípustné, neboť nebyly stěžovatelkou uplatněny v předchozím řízení, je třeba považovat prizmatem principu subsidiarity, jímž je řízení před Ústavním soudem zásadně ovládáno, za nepřípustné rovněž v řízení o projednávané ústavní stížnosti). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádné jiné námitky, a navíc ani nikterak nepolemizuje se způsobem, jakým se obecné soudy v předchozím řízení s těmito jejími námitkami vypořádaly.
11. Stěžovatelka tak - bez jakékoliv reflexe předchozího soudního řízení - předkládá Ústavnímu soudu k posouzení již dříve posouzené námitky; z obsahu projednávané ústavní stížnosti přitom (a právě proto) vůbec nevyplývá, čím (přesně) měly obecné soudy porušit stěžovatelkou dovolávaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy. Má-li Ústavní soud - v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů - indikovat porušení stěžovatelkou odkazovaného ustanovení čl. 11 Listiny (což je možno označit za podstatu jejího podání), musí zásadně (a primárně) indikovat rovněž porušení jí taktéž dovolávaného práva na spravedlivý proces, neboť porušení práva vlastnit majetek je v takovém kontextu již (pouze) důsledkem (primárního) porušení práva na soudní ochranu. Jinými slovy, přestože implicitním předpokladem důvodnosti ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutím obecných (exekučních) soudů, je prokázání (ústavněprávně relevantního) pochybení obecných soudů při aplikaci či interpretaci jimi aplikovaných ustanovení podústavního práva, stěžovatelka v ústavní stížnosti vůči způsobu a obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí žádnou oponenturu nepředkládá, pouze prezentuje již dříve vznesené námitky, patrně s přesvědčením, že mají samy o sobě ústavněprávní rozměr; v tomto ohledu však není možno stěžovatelce přisvědčit. Domnívá-li se totiž stěžovatelka, že byt, ve kterém bydlí, se nemůže stát předmětem exekuce, stačí připomenout, že se dovolací soud i touto námitkou zabýval (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu na str. 5), přičemž Ústavní soud na tomto odůvodnění žádné ústavněprávní deficity neshledává.
12. Toliko nad rozhodný rámec se sluší uvést, že jakkoli Ústavní soud vnímá a chápe naléhavou snahu stěžovatelky využít ke zvrácení jí nepříznivých rozhodnutí exekučního soudu veškeré možné opravné prostředky, tedy i ústavní stížnost, je nucen současně připomenout, že ani veškeré okolnosti její právní věci (jež může subjektivně vnímat nanejvýš úkorně) ji nezbavují povinnosti zohledňovat vždy (procesní) specifika opravného prostředku, ke kterému se právě uchyluje. Obdobně jako v případě dovolání (kdy stěžovatelka ve své podstatě nepředložila žádnou právní otázku, jež by mohla vést k indikaci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy k přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku), ani v případě ústavní stížnosti stěžovatelka nebyla s to předložit argumentaci, jež by mohla založit "materiální přípustnost" jejího podání, v důsledku čehož by byl dán Ústavnímu soudu prostor pro alespoň kvazimeritorní přezkum jí napadených soudních rozhodnutí. Nemá-li proto Ústavní soud vybočit z ústavně svěřených kompetencí (tedy plnit roli další "odvolací" instance, k čemuž je stěžovatelkou ve své podstatě tlačen), nemůže se posuzovanou ústavní stížností - nad výše učiněný rámec - věcně zabývat, neboť stěžovatelka předloženou argumentací meritorní přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů neumožnila.
13. Ústavní soud proto přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Odmítnout musel Ústavní soud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů; odmítnut musel být i návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť vyhovění takovému návrhu by připadalo do úvahy toliko v případě, pokud by projednávaná ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu