ECLI:CZ:US:2014:1.US.3108.14.1
sp. zn. I. ÚS 3108/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezletilých S. P. a T. P., zast. otcem J. P., zast. JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem V Sedlci 15, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 25 Cdo 1367/2014-159, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014 č. j. 13 Co 419/2013-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 7. 2013 č. j. 25 C 334/2010-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byla v roce 2008 při dopravní nehodě usmrcena matka stěžovatelů, kterou jakožto chodkyni srazil osobní automobil. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali po České kanceláři pojistitelů náhrady škody. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť i v souladu s proběhlým trestním řízením došel k závěru, že za poškození na zdraví, které vedlo k úmrtí, nese vinu v plné míře poškozená, pročež je ve smyslu §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), vyloučena odpovědnost řidiče vozidla (podle §420 občanského zákoníku) i jeho provozovatele (podle §427 a 428 občanského zákoníku). Jak soud uvedl, vina poškozené spočívala ve vběhnutí do čtyřproudové vozovky ve vzdálenosti cca 4-6 metrů od projíždějícího vozidla. Při (maximální povolené) rychlosti 50 km/h by přitom řidič potřeboval na zastavení vozidla nejméně 22 metrů.
Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že řidič vozidla neporušil žádnou povinnost, na jejímž základě by byla dána jeho odpovědnost podle §420 občanského zákoníku. Stejně tak není dána ani objektivní odpovědnost provozovatele vozidla podle §427 občanského zákoníku, neboť se na vzniku škody podílela výlučně poškozená. Dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost. V ní namítají, že v rámci šetření Policie České republiky bylo zjištěno, že řidič vozidla jel nedovolenou rychlostí, přičemž pokud by dodržel předepsanou rychlost, následky střetu by byly podstatně mírnější. Znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství v Brně byla rychlost stanovena na 58 km/h. Soudy ignorovaly, že maximální povolená rychlost v obci byla snížena z 60 km/h na 50 km/h právě proto, že následky střetu s chodcem jsou při této rychlosti mírnější. Obecné soudy se však vůbec nezabývaly tím, jaké následky by střet měl, pokud by řidič maximální povolenou rychlost dodržel. Řidič navíc nesplnil povinnost plynoucí z §415 občanského zákoníku, když poškozenou před jejím vstupem do vozovky nevaroval, poněvadž se řízení plně nevěnoval. Podle stěžovatelů došlo k pochybení už tím, že řidič nebyl uznán vinným v trestním ani v přestupkovém řízení, což jejich současnou pozici značně ztížilo.
Stěžovatelé nepopírají, že škoda byla způsobena taktéž zaviněním poškozené, podstatný je ovšem podíl jednotlivých účastníků nehody. Objektivní odpovědnost provozovatele přitom byla bezpochyby dána a již ta musela založit alespoň částečné vyhovění podané žalobě.
Dále stěžovatelé poukazují na délku řízení a pozastavují se nad údajně shovívavým rozhodováním obecných soudů ve sporech pojišťoven, které i v době krize vykazují trvalý přírůstek zisku. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé podotýkají, že rozhodnutí soudů těžce nesou. Pro celý svůj život potřebují mít jistotu, že vztahy ve společnosti upravují zákony, jimiž se řídí nejen lidé navzájem, ale i soudy, u kterých se domohou nápravy, jsou-li zákony porušeny.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z právě uvedeného vyplývá, že není zásadně na Ústavním soudu, aby v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumával míru zavinění jednotlivých účastníků dopravní nehody a hodnotil, zda obecné soudy tuto otázku posoudily správně, a to ani v případě, že by měl na věc odlišný názor. Z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelů je podstatné zejména to, že si obecné soudy pro svá rozhodnutí obstaraly dostatečný důkazní materiál a že závěry jimi učiněné nejsou s provedeným dokazováním v extrémním rozporu. Napadená rozhodnutí jsou také řádně odůvodněna, je v nich přihlédnuto k možnostem reakce řidiče i chodkyně a reagováno je též na námitky stěžovatelů stran chování řidiče bezprostředně před dopravní nehodou.
Argumentaci stěžovatelů poukazující na rozhodování obecných soudů ve věcech pojišťoven a na jejich rostoucí zisk považuje Ústavní soud (minimálně) v této věci za zcela nepřípadnou. Nelze koneckonců v této souvislosti přehlédnout, že obecné soudy s ohledem na §150 občanského soudního řádu (v případě Nejvyššího soudu pak s ohledem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu) žalované ani nepřiznaly náhradu nákladů řízení, která by dosáhla nikoli zanedbatelné výše.
Pokud se týče namítané délky řízení, stěžovatelé mají k ochraně proti průtahům v meritorně skončeném řízení nadále k dispozici procesní prostředky dané zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. S ohledem na zásadu subsidiarity tak Ústavnímu soudu nepřísluší se existencí neodůvodněných průtahů v projednávané věci zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu