ECLI:CZ:US:2014:1.US.3238.13.1
sp. zn. I. ÚS 3238/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Fialy, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem Beneše z Loun 50, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013 č. j. 20 Cdo 2452/2013-335, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013 č. j. 20 Co 199/2013-306 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. 2. 2013 č. j. 2 E 27/2005-296, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a AUTOSPORT KLUB V AČR, se sídlem Svojetín 171, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými podle něj bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Rakovníku v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, v němž stěžovatel vystupoval jako oprávněný pro pohledávku ve výši 12.762,25 Kč, bylo rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (výrok I.), stěžovateli byla stanovena povinnost uhradit státu náklady řízení v částce 325 Kč (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto zastavení výkonu rozhodnutí (výrok III.). K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu až na výrok o nákladech řízení státu, který změnil tak, že náhrada nákladů řízení se státu nepřiznává, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud stěžovateli přisvědčil, že okresní soud pochybil, pokud své rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí opřel o ustanovení §336m odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť na projednávanou věc, v níž bylo řízení zahájeno před nabytím účinnosti zmíněného novelizovaného ustanovení, není možno toto ustanovení použít. Nicméně podle krajského soudu bylo namístě výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu v relevantním znění, dopadajícího na případy, kdy průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel posléze podal dovolání, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá především překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který na jedné straně uznal důvodnost stěžovatelových odvolacích námitek, ale na druhou stranu shledal jiné důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí, pročež prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Za takové situace měl však odvolací soud stěžovateli přinejmenším poskytnout příležitost se vyjádřit k takovému novému právnímu posouzení, případně prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně; pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil své rozhodnutí nepředvídatelností a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zásadu dvojinstančnosti řízení. Dále pak stěžovatel nesouhlasí ani se samotnou aplikací důvodu pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu v dané věci. Toto ustanovení totiž pamatuje na jiné případy, a to na případy, kdy výsledná cena nemovitosti nedosahuje ani výše předpokládaných nákladů řízení, nikoliv na případy, kdy se nemovitost opakovaně nepodaří prodat. Stěžovatel upozorňuje, že za situace, kdy nelze v dalších dražbách snižovat výši nejnižšího podání, není možné mu kvůli dosavadní neprodejnosti nemovitosti odpírat právo na nařízení další dražby a zejména možnost domoci se jakéhokoli uspokojení jeho pohledávky.
4. K ústavní stížnosti se vyjádřili též účastníci a vedlejší účastník řízení. Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a dále odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Krajský soud ve svém vyjádření poukázal na bližší okolnosti případu (výkon rozhodnutí probíhal šest let, bylo nařízeno devět dražebních jednání, o koupi předmětné nemovitosti nikdo neprojevil zájem) a na skutečnost, že trvající řízení vedlo k dalším nákladům státu i stěžovatele. Osvětlil, že jednání nebylo nařízeno, neboť v případě následného potvrzení rozhodnutí by stěžovatel musel hradit náklady řízení povinného zastoupeného advokátem. Krajský soud rovněž upozornil na další možnosti stěžovatele, jak se domoci uspokojení své pohledávky. Okresní soud pak toliko odkázal na svůj právní názor uvedený v napadeném usnesení.
5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že nemá zájem na jakémkoli výsledku řízení před Ústavním soudem, a dále poukázal na některé další skutečnosti související s jeho vztahy se stěžovatelem, které nejsou pro nynější řízení před Ústavním soudem relevantní, a tudíž je zde není třeba rekapitulovat. Krom toho pak dále upozornil na neprodejnost předmětné nemovitosti (budovy), jejímž je vlastníkem, v souvislosti s tím, že se nachází na pozemku jiného vlastníka, a to stěžovatele, a na skutečnost, že stěžovatel ani není prvním v pořadí věřitelů, nýbrž na prvním místě je jiná fyzická osoba, jejíž pohledávka převyšuje cenu, za níž byla nemovitost dražena.
6. Na vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka reagoval stěžovatel svou replikou. V ní zejména nesouhlasil s názorem krajského soudu a trval na tom, že zastavení výkonu rozhodnutí v daném případě nebylo v jeho zájmu a že nemá k dispozici jiné efektivní právní prostředky k uspokojení své pohledávky, na něž upozorňoval krajský soud. Stěžovatel se rovněž vyjádřil k tvrzením vedlejšího účastníka, která však pro nynější řízení nejsou relevantní, což tak platí i pro reakci na ně.
7. Ústavní soud, poté co se rovněž seznámil se spisem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 E 27/2005, zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by došlo k pochybení obecných soudů, zejména Krajského soudu v Praze, nabývajícímu ústavněprávní intenzity. Především je nutno uvést, že daná věc se s přihlédnutím k okolnostem případu pohybuje na samé hranici bagatelnosti - stěžovatel se totiž domáhal výkonu rozhodnutí, jímž mu byla přisouzena částka 12.762,25 Kč, a to na nákladech řízení proti povinnému. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a judikaturu tam uvedenou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V návaznosti na právě uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje předně rozhodnutí krajského soudu, a to jak po stránce věcné, tak po stránce procesní. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle něhož je možno za okolností daných v projednávané věci zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, stanoveného pro případy, kdy průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Podle krajského soudu taková situace nastala i v projednávaném případě, neboť z dosavadního průběhu výkonu rozhodnutí je zcela patrné, že předmětné nemovitosti povinného jsou v jeho rámci v dražbě za stanovenou minimální částku (kterou již podle relevantní právní úpravy nelze snížit) neprodejné, tudíž nelze předpokládat ani takový výtěžek, z něhož by mohly být uspokojeny třeba jen zčásti náklady výkonu rozhodnutí, natož pak vymáhaná pohledávka. Popsaný výklad krajského soudu a použití uvedeného ustanovení na projednávanou věc, v níž bylo v průběhu necelých šesti let nařízeno devět dražebních jednání, na něž se však nikdy nedostavil žádný zájemce, se Ústavnímu soudu nejeví nijak extrémní, svévolné či jinak rozporné s ústavními principy a požadavky, a tudíž Ústavní soud nespatřuje v tomto ohledu žádný důvod k zásahu do napadeného rozhodnutí krajského soudu, jakož i dalších napadených rozhodnutí. Napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí krajského soudu, byla vždy dostatečně odůvodněna a Ústavní soud je (tedy rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu) shledává ústavně akceptovatelnými.
12. Dále pak stěžovatel namítal překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí krajského soudu, který sice potvrdil předešlé rozhodnutí okresního soudu, ovšem na základě jiných důvodů než těch, k nimž dospěl okresní soud. K tomu Ústavní soud podotýká, že byť prima facie se zdá, že krajský soud v daném případě v tomto ohledu nezvolil zcela nejvhodnější a nejpřípadnější postup vůči stěžovateli, přesto ani tato stížností námitka nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Jak bylo shora uvedeno, projednávanou věc lze považovat za v zásadě bagatelního charakteru, a to i při vědomí, že vymáhaná pohledávka stěžovatele představovala přisouzené náklady řízení, a za situace, kdy napadená rozhodnutí (rozhodnutí krajského soudu) nebyla shledána neústavními po stránce věcné, nelze mít za to, že by namítané procesní nedokonalosti řízení před obecnými soudy (krajským soudem) mohly znamenat tak extrémní vybočení z esenciálních standardů pro postup v řízení, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.
13. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a jako takovou ji odmítl v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu