ECLI:CZ:US:2014:1.US.3269.13.1
sp. zn. I. ÚS 3269/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Evženie Venerové, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013 sp. zn. 28 Cdo 1920/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. 64 Co 127/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 2010 sp. zn. 38 C 257/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 10. 2013, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem.
Stěžovatelka uvedla, že se domnívá, že všemi označenými rozhodnutími bylo v řízeních, jichž stěžovatelka byla účastníkem, porušeno její základní právo zaručené ústavním pořádkem, a to právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právo na spravedlivý proces garantuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a zahrnuje i právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž byla stěžovatelka zkrácena ve svých právech. Stěžovatelka také namítala porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo vlastnit majetek včetně dědění.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky - stručně řečeno - je nesouhlas s postupem obecných soudů, který je dvojího druhu. Jednak pochybení nalézacího soudu, který nedůvodně procesně odlišoval návrh stěžovatelky a návrh žalované polorodé sestry (paní Olgy Navrátilové), včetně rozdílu při použití ustanovení §43 o. s. ř. spolu s rozdílným přístupem k poučení obou účastnic řízení. Stěžovatelka spatřuje další zásadní vadu řízení v tom, že soud prvního stupně zamítl návrh na připuštění změny žaloby v rozporu s ústavními základy občanského soudního řízení a ustanovení §95 o. s. ř. Dle jejího tvrzení byly výsledky dosavadního řízení plně použitelné pro rozhodnutí o změněném návrhu. Stěžovatelka nenavrhovala, a ostatně ani již nemohla navrhovat, jakékoli jiné důkazy a netvrdila ani jakékoli jiné skutečnosti, proto nesouhlasila se závěrem nalézacího soudu, který zamítl její návrh na připuštění změny žaloby. V důsledku nesprávného rozhodnutí došlo v konečném rozsudku k odepření stěžovatelčina práva na vlastnictví majetku.
Popsané vady řízení nezhojil ani odvolací soud, který pominul důvod odvolání stěžovatelky. Závěry odvolacího soudu mají být, dle tvrzení stěžovatelky, nesprávné, jsoucí v rozporu s provedeným dokazováním a hmotným právem. Odvolací soud nevzal v úvahu, že žaloba směřovala proti rozhodnutí pozemkového úřadu (žaloba ve smyslu páté části o. s. ř.) a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by dostatečně své rozhodnutí odůvodnil, a ve výroku o nákladech řízení stěžovatelku zavázal nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 20 900 Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvedl toliko, že nelze spatřovat vadný postup nalézacího soudu v tom, že nepřipustil změnu žaloby požadující vydání podílu na sporných nemovitostech, neboť taková žaloba je založena na zcela jiných tvrzeních a důkazech, než žaloba určovací.
Následně ani soud dovolací, dle názoru stěžovatelky, se prakticky nezabýval konkrétními argumenty uvedenými stěžovatelkou v dovolání, tedy ohledně řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud jen poukázal na judikaturu Ústavního soudu k souběhu restitučního zákonodárství a nepřípustnosti žalob na určení. Rozsudek Nejvyššího soudu, a to zejména s ohledem na stručnost odůvodnění, označuje stěžovatelka jako nesprávný a zasahující do práva na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě ze dne 21. 10. 2008, kterou se stěžovatelka domáhala určení spoluvlastnického práva k specifikovaným pozemkům zapsaným na LV č. X pro obec hl. město Praha a k. ú. Šeberov u Katastrálního úřadu pro hl. město Praha, katastrální pracoviště Praha. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce je průběh řízení znám, nebude jej Ústavní soud blíže rekapitulovat.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ve věci stěžovatelky však k takovému zásahu nedošlo.
V souzené věci se obecné soudy správně soustředily na splnění předpokladů pro případné vyhovění určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., v souvislosti s ustanoveními §4 odst. 1 a §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen " zákon o půdě" (o oprávněné osobě podle zákona o půdě a o oprávnění pozemkového úřadu odkázat oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud), i v souvislosti s ustanovením §95 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení o nepřipuštění změny návrhu).
Velmi správně se obecné soudy zabývaly závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu [ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.] ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy. Jednalo se zejména o ustanovení zákona o půdě a s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které jsou k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisy speciálními, nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice.
V této souvislosti odkázal dovolací soud na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia (§19 zákona č. 6/2002) ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dle vysloveného právního názoru se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát, nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Ve vztahu k napadenému výroku rozsudku, jímž dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelky (§243f odst. 1 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2012), které sice bylo přípustné, ale nebylo možné je přesvědčivě shledat důvodným. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl (str. 5), že odvolací soud při řešení právních otázek vycházel v podstatě z týchž právních závěrů v souladu s hmotným právem (s ustanoveními zákona o půdě).
Uvedený názor není - právě se zřetelem na specifické okolnosti daného případu - v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého zejména žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
V uvedeném stanovisku je zaujatý výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam v katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se návrhy stěžovatelky řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Postupu soudu prvního stupně ani postupu odvolacího soudu, který přezkoumal odvoláním napadený rozsudek a částečně doplnil odvolání, nelze nic vytknout.
Z odůvodnění odvolacího soudu je navíc zřejmé, že se vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatelky obsaženými v odvolání, a proto Ústavní soud nesouhlasí s argumenty uplatňovanými v ústavní stížnosti, že odvolací soud měl přehlédnout fatální nedostatky rozsudku prvního stupně. Ústavní soud nemůže rovněž uznat ani argument, že rozhodnutí odvolacího soudu by porušovalo prvky dvojinstančnosti civilního soudního řízení. Z jeho obsahu totiž není zřejmé, že by se některým otázkám věnoval nad rámec přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze tedy konstatovat, že jeho postup byl plně v souladu s ustanovením §213 a §213a občanského soudního řádu. Postupu Nejvyššího soudu rovněž není co vytknout a Ústavní soud plně souhlasí s jeho závěrem, že nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, že její přípustné dovolání je také dovoláním důvodným a že rozsudek odvolacího soudu byl nesprávný tak, že by jej měl zrušit.
Ústavní soud rovněž považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud se zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu