ECLI:CZ:US:2014:1.US.3294.14.1
sp. zn. I. ÚS 3294/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. vězniceValdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 66, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2014 sp. zn. 8 To 58/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 sp. zn. 43 T 13/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. října 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2011 sp. zn. 43 T 13/2010 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Trestného jednání se měl ve stručnosti dopustit tím, že v úmyslu pomstít se jednomu z poškozených přišel v podnapilém stavu ke stanu, kde spalo několik osob, zaútočil na ně (mimo jiné přineseným vojenským bajonetem s čepelí o délce 19 cm) a dvěma osobám způsobil řadu v rozsudku blíže specifikovaných zranění. Kromě toho fyzicky napadl a způsobil bodnou ránu i svému známému, který se ho snažil od útoku odvrátit. Za tento delikt mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. března 2011 sp. zn. 8 To 18/2011. Následné dovolání pak odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. srpna 2011 sp. zn. 6 Tdo 996/2011.
3. Dne 1. března 2014 podal stěžovatel v předmětné trestní věci návrh na obnovu řízení, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. května 2014 sp. zn. 43 T 13/2010 tak, že jej zamítl. Neshledal totiž důvody obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. července 2014 sp. zn. 8 To 58/2014.
4. Ve své argumentaci stěžovatel shrnuje důvody, pro které žádal o povolení obnovy řízení. Obecné soudy si podle jeho názoru nesplnily svou povinnost zjistit dostatečně skutkový stav věci, a za tímto účelem nedoplnily dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině a trestu. Jejich konečné závěry jsou navíc v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zásadní námitka stěžovatele se týká neprovedení analýzy z oboru kriminalistika, odvětví genetika týkající se oblečení, které měl stěžovatel v době spáchání skutku oblečené na sobě, a na kterém by v případě, že se útok měl stát v rozsudku popsaným způsobem, musely být krevné stopy či jiné následky stěžovatelova údajného jednání. Ke zkoumání oblečení stěžovatele přesněji řečeno nikdy nedošlo, v důsledku čehož nelze považovat provedené dokazování za úplné. Rovněž neměly být v průběhu řízení vyjasněny některé rozpory, které se objevily ve výpovědích poškozených.
5. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze v rámci dokazování neposuzoval jeho zdravotní stav. Zdůrazňuje, že je invalidní, přičemž v minulosti mu byla amputována část pravé nohy (od chodidla po koleno), což zásadním způsobem omezuje jeho mobilitu a stabilitu. I z tohoto důvodu se jeví být jako nereálné, aby se mohl úspěšně dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Nadto soudy odmítly provést výslech svědka, který by mohl sdělit rozhodné skutečnosti pro posouzení věci.
II.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. V projednávané věci se obecné soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly se všemi důvody, o které stěžovatel opíral svůj návrh na povolení obnovy řízení, přičemž vysvětlily, z jakého důvodu by bylo provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů nadbytečné. Jejich závěry nelze považovat za svévolné či jakkoliv excesivní z hlediska zásad spravedlivého procesu, a tudíž není dána žádná skutečnost, která by umožňovala zásah ze strany Ústavního soudu. Ve zbytku postačí v plné míře odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, aniž by bylo nezbytné je na tomto místě dále reprodukovat.
9. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, Ústavnímu soudu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu