ECLI:CZ:US:2014:1.US.3322.14.1
sp. zn. I. ÚS 3322/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. A. Davida Karáska a Mgr. A. Radka Hegmona, obou zastoupených Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se sídlem Ševcovská 3246, Zlín, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Zlín ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. ZN 4955/2013 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín ze dne 4. 7. 2014 č. j. KRPZ-115722-38/TČ-2013-150581, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Zlín a napadené usnesení Policie České republiky a navrhli, aby Ústavní soud konstatoval, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jejich právo na ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelé jsou vlastníky průmyslových vzorů zapsaných u Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 32828. Těmito průmyslovými vzory je chráněn vzhled zastávkových přístřešků vyobrazených pod čísly 1 až 18 v rámci uvedeného zápisu průmyslových vzorů. Podél silniční komunikace 1/49 na trase Malenovice - Otrokovice byly v letech 2012 a 2013 umístěny zastávkové přístřešky, které jsou podle stěžovatelů vzhledově shodné s průmyslovým vzorem vyobrazeným pod číslem 11.1 v rámci shora uvedeného zápisu průmyslových vzorů u Úřadu průmyslového vlastnictví. Tyto zastávkové přístřešky byly vyrobeny společností KARIM Europe, s.r.o., se sídlem Hulín, Wolkerova 1279. Podél silniční komunikace 1/49 byly zastávkové přístřešky umístěny během její rekonstrukce. Objednatelem prací bylo Ředitelství silnic a dálnic ČR a zhotovitelem prací bylo Sdružení 1/49 Malenovice - Otrokovice složené ze společností STRABAG, a.s., EUROVIA CS, a.s., BERGER BOHEMIA, a.s. Stěžovatelé přitom nikomu neposkytli oprávnění užívat předmětný průmyslový vzor (licenci) za účelem umístnění zastávkových přístřešků, ve kterých je průmyslový vzor ztělesněn, podél výše uvedené silniční komunikace. Stěžovatelé prostřednictvím své právní zástupkyně dopisem ze dne 29. 10. 2012 upozornili společnost KARIM Europe, s.r.o., na skutečnost, že neoprávněně zasahuje do práv stěžovatelů vyplývajících ze zapsaných průmyslových vzorů. Současně stěžovatelé vyzvali společnost KARIM Europe, s.r.o., k odstranění předmětných zastávkových přístřešků. Obdobné výzvy byly zaslány i Ředitelství silnic a dálnic ČR, pobočce Zlín, dne 4. 12. 2012 a společnosti EUROVIA CS, a.s., dne 17. 10 2012.
3. Dne 24. 10. 2013 podali stěžovatelé trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu porušení chráněných průmyslových práv s odkazem na §269 trestního zákoníku. Podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelé odůvodnili mimo jiné tak, že neoprávněným zásahem do jejich práv vyplývajících ze zapsaného průmyslového vzoru jim byla způsobena škoda ve výši minimálně 2.500.000 Kč. Policie České republiky napadeným usnesením věc odložila z důvodu nízké společenské škodlivosti posuzovaného jednání a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně napadeným usnesením stížnost stěžovatelů zamítla. Zamítavé rozhodnutí odůvodnila odkazem na princip subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. Ve svém rozhodnutí poukázala na zvláštní okolnosti případu, že byly vyrobeny čtyři konkrétní zastávky, které se měly podobat ostatním zastávkám ve Zlíně. Pohnutkou k jejich zhotovení nebylo zneužití výjimečnosti díla vytvořeného stěžovateli, ale praktická potřeba. Dále státní zástupkyně poukázala na to, že stěžovatelé mají i civilněprávní možnosti obrany svého práva, které však dosud nevyužili. Státní zástupkyně souhlasí s tím, že případy zásahů do práv průmyslových nesmí být bagatelizovány, nicméně v posuzovaném případě je tento případný zásah řešitelný prostředky civilního práva.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení v rámci prověřování jejich trestního oznámení postupovali. Stěžovatelé od počátku trestního řízení tvrdili, že neoprávněným zásahem do jejich práv vyplývajících ze zapsaných průmyslových vzorů byla stěžovatelům způsobena škoda ve výši minimálně 2.500.000 Kč. Stěžovatelé podrobně popsali, v čem spatřují vznik tvrzené škody. Státní zástupkyně se tvrzením stěžovatelů blíže nezabývala a konstatovala, „ ...že výše škody není znakem prověřovaného trestného činu a poškození, ač opakovaně zdůrazňují, že jim měla být způsobena škoda ve výši 2.500.000 Kč, tuto škodu sebemenším způsobem nedoložili." Tento názor státní zástupkyně je podle stěžovatelů v rozporu se základními zásadami trestního řízení, neboť trestní řízení je ovládáno zásadou ofíciality a zásadou vyhledávací. Dále stěžovatelé nesouhlasí se závěrem orgánů činných v trestním řízení o nízké společenské škodlivosti skutku. Posuzované jednání podle stěžovatelů nepochybně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušení chráněných průmyslových práv. Povinností státní zástupkyně je stíhat veškeré trestné činy, o kterých se dozví. Tuto povinnost státní zástupkyně porušila. Stěžovatelé již v trestním oznámení přirovnali zásah do práv ze zapsaných průmyslových vzorů k trestnému činu krádeže. Stěžovatelé dále tvrdí, že trestní řád jim v posuzovaném případě neposkytuje právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podle stěžovatelů založeno zejména právní úpravou v §157 odst. 2 trestního řádu. Na základě tohoto ustanovení trestního řádu může státní zástupce výrazně ovlivňovat postup policejního orgánu v rámci prověřování věci. Státní zástupce může dokonce do činnosti policejního orgánu zasáhnout takovým způsobem, že policejnímu orgánu věc odejme a přikáže ji jinému policejnímu orgánu. V případě, kdy policejní orgán usnesením odloží věc, je jediným přípustným opravným prostředkem podání stížnosti. O podané stížnosti rozhoduje věcně a místně příslušný státní zástupce. Stížnost, o které rozhoduje orgán, který mohl zasahovat do předchozího řízení, nelze považovat za účinný opravný prostředek.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že postupem orgánů činných v trestním řízení nemohlo být vůbec dotčeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
6. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu §43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 9 a odkazy tam uvedené).
7. Skutkovými okolnostmi popsanými stěžovateli v ústavní stížnosti, podle kterých jim měla být trestným činem způsobena škoda na majetku, by však mohlo být dotčeno jejich právo na ochranu majetku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014). Zmíněné právo na ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti je v rozsahu namítaném v ústavní stížnosti stěžovateli v podústavním právu chráněno obdobně jako právo vlastnické (právo k duševnímu vlastnictví), Ústavní soud tedy ústavní stížnost prozkoumá z pohledu ochrany vlastnického práva stěžovatelů.
8. Pozitivními závazky státu v případě zásahu do práva na ochranu vlastnictví zaručeném čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě třetí soukromou osobou poskytnout odpovídající právní prostředky k jejich ochraně, se Ústavní soud nedávno zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že primárním prostředkem ochrany zásahů do majetkových práv zůstává možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům. V těchto situacích stát může porušit své závazky účinného vyšetřování (ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva; tento pojem nelze zaměňovat s terminologií trestního řádu, kde “vyšetřování” je specifická fáze trestního řízení) pouze pokud jsou v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy.
9. Je nutno si uvědomit, že účelem pozitivního závazku účinného vyšetřování, tak jak vyplývá z judikatury Evropského osudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) není potrestání konkrétních osob za trestné činy. V tomto ohledu skutečně neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 344/04 ze dne 2. 5. 2006). Účelem pozitivního závazku zajistit účinnou ochranu základních práv, jehož součástí je i právo na účinné vyšetřování, je, aby právní ochrana konkrétního základního práva byla účinná v praxi, především tím, že bude dostatečně odrazovat od porušování tohoto základního práva. Existuje tedy subjektivní právo na existenci dostatečných a účinných právních prostředků ochrany konkrétního základního práva, nikoliv však právo na konkrétní výsledek dosažený v rámci daných právních prostředků.
10. Právo na účinné vyšetřování, jako jedna z možností splnění pozitivního závazku zajistit účinnou ochranu základních práv v praxi, se uplatní primárně zejména u práva na život, zákazu mučení, či zákazu otroctví a nucených prací. Zde jde totiž o zcela zásadní zásahy do důstojnosti a zpravidla i fyzické integrity člověka, u kterých by pouhá ex post přiznaná finanční náhrada v civilněprávním řízení mohla již jen zmírnit prožité útrapy, avšak již nikdy je zcela odstranit. Proto se pouhá možnost bránit se civilněprávní žalobou nejeví dostatečnou reakcí na tato porušení (srovnej ustálenou judikaturu ESLP k této otázce, viz např. rozsudek ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku ze dne 20. 12. 2007 č. 7888/03, §55).
11. V případě zásahů do práva na ochranu majetku je však situace diametrálně odlišná, neboť tam utrpěná újma je z podstaty věci vždy primárně majetková a lze ji tedy plně kompenzovat přiznanou náhradou škody v civilním řízení. Proto stát v zásadě dostojí svým pozitivním závazkům z Úmluvy, pokud osobám, do jejichž práva na ochranu majetku bylo zasaženo třetími osobami, poskytne možnost svého práva se domáhat v civilním řízením splňujícím požadavky na spravedlivý proces.
12. Tyto závěry plně dopadají na nyní projednávaný případ. Účinné vyšetřování musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury ESLP: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé, d) podrobené veřejné kontrole a e) zahájeno z vlastní iniciativy orgánů činných v trestním řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 18).
13. V prvé řadě je nutno poznamenat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétní námitky, proč provedené vyšetřování bylo neúčinné, neformulují, pouze polemizují se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí státní zástupkyně a vytýkají ji určité formulace a bagatelizaci jejich trestního oznámení.
14. Námitky stěžovatelů jsou tak vlastně jen nesouhlasem se skutkovými a právními závěry učiněnými orgány činnými v trestním řízení. Takové závěry však v rámci práva na účinné vyšetřování Ústavnímu soudu přezkoumávat nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že požadavek účinného vyšetřování je „pouze“ procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek. Účinné vyšetřování tak negarantuje žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu (blíže viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 364 a 368). Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20).
15. Ústavní stížnost lze interpretovat tak, že je namítáno nesplnění požadavku důkladnosti provedeného šetření. Pro splnění tohoto dílčího požadavku účinného vyšetřování se požaduje, aby orgány činné v trestním řízení zajistily všechny relevantní důkazy, závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, a aby orgány měly vážnou snahu zjistit, co se stalo a neměly by spoléhat na ukvapené, či neopodstatněné závěry jako důvod pro ukončení vyšetřování (viz rozsudek velkého senátu ESLP Nachova a další proti Bulharsku, ze dne 6. 7. 2005 č. 43577/98, §113 a rozsudek ESLP ve věci Finogenov a další proti Rusku ze dne 20. 12. 2011 č. 18299/03, §271). Stěžovatelé však v ústavní stížnosti a ani v odkazovaných dokumentech neuvádí, které důkazy orgány činné v trestním řízení opomenuly zajistit (snad vyjma otázky výše jim způsobené škody).
16. Ústavní soud však po prostudování napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti dospěl k závěru, že vyšetřování nebylo nijak extrémně nedostatečné, tedy že jeho rozsah nezasahuje do ústavních práv stěžovatelů.
17. Zbývá ještě jednou závěrem dodat, že skutečnost, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že vůči stěžovatelům nebyl spáchán trestný čin, jim nijak nebránilo domáhat se svých nároků cestou civilněprávní žaloby, která by byla plně způsobilá stěžovatelům poskytnout nápravu jimi namítaných porušení jejich majetkových práv a práv k jejich duševnímu vlastnictví.
18. Tvrzení stěžovatelů, že v českém právním řádu není účinný prostředek pro ochranu jejich práv a že tím došlo k porušení čl. 13 Úmluvy, neobstojí, neboť se věcí stěžovatelů tímto svým rozhodnutím v poslední instanci zabývá Ústavní soud, jehož rozhodování o ústavních stížnostech rozhodně má charakter účinného prostředku ochrany práv stěžovatelů.
19. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu