ECLI:CZ:US:2014:1.US.3363.13.1
sp. zn. I. ÚS 3363/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Semeráda, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Horoměřice, Malá 967, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013 č. j. 32 Cdo 1413/2013-72, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 54 Co 8/2013-52 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2012 č. j. 38 C 213/2011-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení právního principu zakotveného v ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2012 č. j. 38 C 213/2011-33 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 378 518 Kč s příslušenstvím, uplatněná proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, z titulu požadavku na pojistné plnění pro vznik majetkové škody způsobené poškozením tahače a návěsu při dopravní nehodě zapříčiněné jeho zaměstnancem. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí první instance ve věci samé v rozsudku ze dne 20. 2. 2013 č. j. 54 Co 8/2013-52 potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že na posuzovanou věc dopadá výluka z pojištění, obsažená v čl. 4 bodu 1 písm. e) Všeobecných pojistných podmínek žalované pojišťovny (jež jsou součástí pojistných smluv uzavřených mezi účastníky řízení), která byla stanovena pro případy škod vzniklých při řízení motorového vozidla osobou, u níž nebylo prokázáno splnění podmínek k řízení vozidla podle příslušných právních předpisů. Uzavřely rovněž, že otázka (ne)vědomosti žalobce o tom, že řidič, jemuž vozidlo svěřil, pozbyl řidičské oprávnění, nemá pro věc význam. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2013 č. j. 32 Cdo 1413/2013-72 jako nepřípustné odmítl.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti namítal, že žádný zákon mu neukládá povinnost mít vědomost o tom, že jím zaměstnávaný řidič vozidla, jež bylo při dopravní nehodě poškozeno, pozbyl řidičské oprávnění a vozidlo v rozhodné době řídil bez něj. Zdůraznil, že nemá ani samostatné zákonné oprávnění žádat o sdělení stavu bodového postihu svých zaměstnanců, evidovaného v registru řidičů. Neprovedení kontroly uvedené skutečnosti proto podle jeho názoru nelze považovat za porušení povinnosti a nemůže mu jít k tíži při posuzování nároku z pojistné smlouvy.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Obecné soudy při řešení předmětného nároku na pojistné plnění nevybočily z mezí ústavnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s meritorními názory soudů, vztahujícími se k interpretaci výluky z pojištění obsažené ve všeobecných pojistných podmínkách v rámci uzavřených pojistných smluv. Z ústavněprávního hlediska však právním závěrům obecných soudů nelze nic vytknout. Rozhodnutí ve věci jsou řádně a logicky odůvodněna. Ústavní soud po přezkoumání všech rozhodnutí obecných soudů nezjistil okolnosti, které by jej vedly k závěru, že by jejich rozhodování v dané věci vykazovalo protiústavní charakter (což by jedině pro Ústavní soud znamenalo oprávnění k zásahu). Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu