ECLI:CZ:US:2014:1.US.3414.14.1
sp. zn. I. ÚS 3414/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Chládkova 3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 6 Tdo 867/2014-21, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2014 č. j. 8 To 64/2014-211 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 12. 2013 č. j. 2 T 107/2013-115 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 5, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka provedla zejména podrobný popis skutkového stavu věci a rozhodnutí obecných soudů. Současně poukazovala na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako "ultima ratio"; znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Z tohoto pohledu se podle jejího názoru soud prvního stupně a odvolací soud věcí nezabývaly. Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění všech znaků přečinu s ohledem na společenskou škodlivost. Nepřihlédl však k nečinnosti opatrovnického soudu po dobu dvou let, která pak měla vést ke kriminalizaci jednání stěžovatelky. Obecné soudy nepřihlédly ani k důvodům, které stěžovatelku vedly k tomu, aby otci neumožňovala styk s dcerou (zejména podezření ze sexuálního obtěžování).
2. Okresní soud ve Vyškově uznal stěžovatelku vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 trestního zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Závěry o vině stěžovatelky soud učinil na základě provedených důkazů - výslechu poškozeného (otce dcery) a matky stěžovatelky, spisového materiálu 5 P 95/2011 Okresního soudu ve Vyškově. Soud konstatoval, že stěžovatelka se doznala k tomu, že v příslušném období soudní rozhodnutí o styku nezletilé s jejím otcem nerespektovala a svůj postoj nezměnila ani po zahájení výkonu tohoto rozhodnutí, kdy jí byla soudem jednak doručena výzva podle §272 odst. 2 o. s. ř. a jednak jí byly opakovaně ukládány pokuty. V rámci své obhajoby stěžovatelka uvedla pouze argumenty, které jí k tomuto postoji vedly. Současně soud uvedl, že ani namítané průtahy v opatrovnickém řízení, které stěžovatelka považuje za jeden z důvodů jejího protiprávního jednání, nemohly ovlivnit právní posouzení věci. Následně uzavřel, že stěžovatelka jednala v přímém úmyslu a při úvaze o druhu a výši trestu soud přihlédl ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky a k jejím osobním poměrům.
3. Odvolací soud odvolání stěžovatelky zamítl poté, co jej posoudil jako nedůvodné. Napadený rozsudek označil za výsledek řízení, v němž bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem a nedošlo v něm k žádným procesním vadám, přičemž soud nižší instance provedl též všechno potřebné dokazování a při ukládání trestu přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako podání zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že stěžovatelka žádnou námitku, která by odůvodňovala tvrzené vady rozhodnutí soudů nižších instancí a kterou by bylo možné podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neuvedla. Podstatou dovolání stěžovatelky je nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a dále námitky procesního charakteru (zejména stran vyjádření pohnutky k jednání stěžovatelky). Podrobněji se soud vyjádřil k námitce stěžovatelky stran nedostatečné intenzity společenské škodlivosti jejího jednání.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva nebo svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv či svobod dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Námitky stěžovatelky vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se v rámci rozhodování řídily a která zákonná ustanovení použily. Obecné soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, který by snad založil oprávnění Ústavního soudu ke kasačnímu zásahu. Námitky stěžovatelky nejsou svým obsahem ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena. Nadto samotný obsah ústavní stížnosti stěžovatelky je v převážné míře shrnutím skutkových okolností případu a zdůvodněním (protiprávního) jednání stěžovatelky, která brojí de facto zejména proti rozhodování obecných soudů (resp. průtahům) v opatrovnickém řízení. V rámci něj Ústavní soud již o jiné ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodoval, přičemž ji usnesením ze dne 12. 8. 2014 pod sp. zn. II. ÚS 3715/13 odmítl.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu